Čas je hrozně zvláštní veličina. Hrozně krutá. Občas i nespravedlivá. Někdy se nám zdá, že se vleče, to když člověk dělá věci, který moc nerad. A někdy letí jak splašený koňský spřežení. To, když děláme ty příjemný věci. Ale úplně nejhorší na něm je to, že ho prostě nezastavíš.
A jak já bych ho občas zastavit chtěla.
Všechno a všichni JSOU v čase a v prostoru. Jinak se asi existence a bytí definovat nedá. A nebo na to nejsem uplně odborník, ale no a čo... Prostě každej má svůj vyměřenej čas a nic s tím neudělá. Můžeš se vztekat a kopat, ale nakonec se s tím musíš stějně smířit. To "omezený trvání" je asi ta nejkrutější věc na světě. Člověk hrozně dlouhou dobu bere všechno tak nějak samozřejmě a nepřipouští si, že to jednou nebude. A pak to není a on neví, jak s tím naložit. Až zpětně si člověk uvědomuje, že si něčeho tak úplně nevážil a nebo to bral jako jistotu. Ne nadarmo se řiká, že poznáš a uvědomíš si, cos měl, až když to ztratíš. Všechno hezký jednou končí, ale abysme nebyli tak moc negativní a deprézivní, tak naštěstí i všechno ošklivý jednou končí. Zkrátka čas se prostě obelhat nedá.
Vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky jsou vlastně ve skutečnosti všechno, co člověk má. A to, že je čas pro člověka dost podstatná hodnota, ukazuje fakt, že se s ním každej neustále ohání a "časuje se" (ha..see what I did there?))) ve všech pádech a tvarech. Čas je lék. Všechno zahojí. Časem to přejde. Nemám na to čas...
Možná není na škodu se na chvíli zastavit, pár minut si pro sebe "ukrojit" a popřemejšlet o sobě, svým životě, o svejch blízkejch, o tom, co nás těší a o tom, co nás trápí.
Určitě se svým časem nakládám "správně"? Dělám, co mě baví a využívám maximum z toho, co mi život naděluje a nebo se jen prokousávám těma nepříjemnostma? Chovám se dobře ke svojí mámě....sestře...babičce...kamarádce? A když ne, proč to vlastně dělám? A co když už nebudu mít možnost jí říct, jak moc mě to mrzí? Vážím si toho, co pro mě dělá můj táta? A poděkovala jsem mu za to někdy? Proč jsem si víc neužívala toho a toho?
Co mě osobně nejvíc straší, je fakt, že může přijít to "už nikdy..". Už nikdy neudělám, to co jsem chtěla, už nikdy neřeknu, to co jsem chtěla. Děsí mě to, že přijdu o tu MOŽNOST. Člověk by vlastně neměl litovat toho, co udělal (samozřejmě kromě porušení pátýho přikázání), protože v tý chvíli to bylo to, co asi doopravdy chtěl, ale měl by litovat spíš toho, co neudělal. Život je prostě krátkej. Říká se, že život je krátkej na špatný rozhodnutí. Já si myslim, že život je moc krátkej na věčný přemejšlení a rozmejšlení a na ty správný rozhodnutí. Pokud to chceš, tak prostě jdi a udělej to, dokud to jde.
Ačkoliv to bude znít jako to nejklišovatější kliše na světě, tak dost možná je na čase vstát od monitorů a displejů a říct mámě, jak moc jí máš rád a nebo tátovi, co pro tebe znamená. Protože třeba zejtra už tu ta možnost nebude...
Vaše T.
