Portsmouth Stories: Týden poslední

Tak opět nadešel čas mého oblíbeného shrnutí. Na to, jak se prvních pár týdnů táhlo jako smrad (omlouvám se za ten výraz, ale jinej nemám), tak ty poslední 3 týdny utekly hrozně rychle. Mám před sebou už jen 4 a půl dne. A v sobě smíšený pocity. Hrozně moc se těším na ty "moje". Na moje holky a kluky. Na piva s nima a tak dále. Upřímně moji rodičové mi absolutně nechyběj (sorry not sorry). Nejvíc se netěším, resp. mě to doslova děsí, na tu realitu, co mě čeká. Najít si tu práci, bejt dospělák a opět bydlet s rodičema, to bude po 6 měsících svobody peklo. Už uplně slyšim ty citový výlevy, nevyžádaný rady a přednášky o životě a tak dále. Achjo. Další důvod, proč mám smíšený pocity a na jednu stranu se mi odsud nechce je moje sis. Co jsem tady, tak spolu trávíme času jak nikdy a náš vztah se změnil. Bude mi chybět nemít ji nablízku. Byla tady mojí oporou a v podstatě mi přišlo, že ona byla ta starší, co mě měla na starost. Jen doufám, že to celý zase nevyprchá. To by mě mrzelo. No a last but not least je to, že mi bude chybět angličtina. Pořád to neni perfektní a asi už ani nebude.. (teda pokud tady nezůstanu do smrti, a to zas děkuju pěkně.. :))) ale baví mě to a bojím se, že zase začnu zapomínat. Všechno má svoje pro a proti. A jak se mi tu ze začátku nelíbilo, tak stejně jako s Oxfordem, opět jsem ráda, že jsem tu byla. Další z mnoha zkušeností. Poznala jsem opět nový lidi, místa, vyzkoušela různý aktivity (jako třeba beer pong), mám pár historek k dobru, takže se nebojím, že by nebylo na co vzpomínat.
Přes týden jsou moje dny pořád více méně rutinní. Škola, občas fitko, nějaký to kafe, domů, úkoly a tak. Pátky a víkendy nějakej ten pub, party, kafe, výlety se sis. Byla jsme v Brigtonu, Bournemouthu, Chichesteru a v Londýně (už asi jako po třetí tenhle rok, pff, nuda co?)Mimochodem v Londýně jsem byla na koncertě The Weeknda a bylo to SICK. Nezapomenutelná párty a show. Takže děkuju mojí malý ségře za zprostředkování tohhle zážitku. Hrál jak nový pecky ze Starboye, tak i starý z BBM a Kiss Landu. Hodina a 40 minut v kuse bez přestávky byl fakt výkon. Paráda, bomba, úžasný. Stálo to za to.
Navíc mám pocit, že všechno, co se mi událo se událo v posledních pár dnech. Asi jsem si začla zvykat a přestala se obávat, každopádně jsem si to začla užívat pozdě, jako vždycky. Jak pro mě typické.
Ale mám tu jednu zajímavou historku pro pobavení. To si takhle každej den kráčím do školy a všimla jsem si, že se potkávám s tím samým klukem. Nejdřív jsem tomu moc nevěnovala pozornost, ale když už jsme se míjeli asi po pátý v ten stejnej čas na tom stejným místě, tak jse si řikala, že to je nějaký divný. Osud? :))) No a tak to šlo dál a dál, kluk mě vždycky hypnotizoval a usmíval se. Včera (když jsme se potkali asi po sedmý) mi popřál dobrý ráno a dneska mě zastavil a začal se ptát jak se mám, co dělám, odkud jsem a tak dále... No a pak přišla ta klíčová otázka, jestli mu dám číslo... I přesto, že byl docela milej, ale rozhodně ne můj typ (Turek..), tak jsem ho musela odmítnout se slovy, že v neděli odlítám a už se never ever nevrátim, takže tu asi neni žádnej smysl. Kluk se tvářil docela smutně a rychle zmiznul. Jsem zvědavá na zejtra. Každopádně má u mě plusový body za odvahu a navíc mě teda celkem vyšokoval a překvapil, myslim, že tohle se mi asi ještě nestalo, aby mě na ulici zastavil někdo a řekl i o číslo. Docela to člověka potěší. Jen doufám, že to myslel tak nějak upřímně a ne, že si mě chtěl zavřít do sklepa a už nikdy nepustit. Ale já jsem možná tak trochu cynik, skeptik, realista.

Mějte se hezky a už brzo!


Vaše T.

Portsmouth Stories: Týden 4 a 5

Pořád žiju. I když ani nevim. Můj život se tu slil do jedný obrovitánský rutiny. Škola, fitko, úkoly, jídlo, film, seriál, kniha, procházka. A znova. A znova. A znova. Víkendy trávim se sis, což je největší pozitivum tady. Minulej víkend jsem nakupovaly, pak jsme šly na kafe, pak dělaly sushi. Tenhle víkend jsme jely na výlet do Bournemouthu. Víkendy jsou fajn, pokud mám plán. Jinak je to taky dost ubíjející. Ničemu nepomáhá, že tu jsem sama, A jak tu jsem sama, tak moc přemejšlím. To už vůbec nepomáhá. Já nevím, jak to maj jiný lidi, ale já mám takovou tendenci k "overthinking", neznám příhodnější výraz, než tohle anglický slovíčko. Všechno moc přepřemejšlim. V hlavě se mi odvíjej různý druhy scénářů. Co budu dělat, až přijedu? Až se budu muset chovat jako "dospělák". Najít si práci, chci nějaký bydlení atd. Prostě realita. Vrátit se nohama na zem, po týhle "dovolený" asi nebude lehký. Trošku mě to děsí. A špatně tu spim. Možná je to timhle mym přemejšlením. Další věci, na co hodně myslim, jsou moje plány do budoucna. Já chtěla takovejch věcí. Cestovat. Australie, Zéland, Bali, Thajsko, Karibik, Arábie... Kde na tohle jako obyčejnej smrtelník seberu peníze? A čas! Hlavně čas. Normální člověk musí chodit do práce. A taky já už přece nejsem čerstvá dvacítka, co má plno před sebou. Neřikám, že jsem stará, ale přece v mým věku už musí člověk přehodnocovat. Chci mít nějaký svoje hnízdo? Dobrou práci? Přítele? Manžela? Rodinu? A do kdy bych to měla asi jako stihnout, abych se nevymykala "standardům", který nastavila společnost.. moje máma...moje babička...? A co když tohle vlastně ani nechci? Neni teda lepší vzít bágl a jet na ty místa, co tak toužím vidět? Ale co když se jednou zastavím, ohlídnu se a řeknu si, ježiš dyť já vlastně nic nemám, jen spoustu vzpomínek...
A další věc, mám pocit, že až přijedu, tak mi nikdo nedá práci v mým oboru, protože jsem skoro rok ze školy, asi si nic nepamatuju, a budu hroznej právník, nic nevim a pokud mě doopravdy někdo zaměstná, tak budu jen sedět v kaceláři a koukat z okna a modlit se, ať nikdo nezjistí, že já vlastně netuším, co dělám. Dobře. To už asi přehánim, ale tak nějak se to blíží tomu, co cejtim.
Vikki mi řiká, že jsem "worrier". A jo. Má pravdu. Pozor nezaměňovat s "warrior", ačkoliv to zní dost podobně, význam je na hony vzdálenej a bojovník ja teda nejsem. Ale měla bych bejt. Nedávno jsem si s ní povídala o mejch rodičích. Vztah mám s našima celkem fajn. Na takový tý normální úrovni. Ale když se člověk podívá hloubš.. Vždycky jsem měla ve svejch rodičích neskutečný finanční zázemí a podporu, to bych si nedovolila jim upřít. Ale jinak, co se týká těch citů a empatií, tak ani nevím. Táta je psí čumák, moc se mnou nekomunikuje a pokud mi chce něco sdělit, tak k tomu používá svýho tlumočníka- mámu. Když se se mnou loučil na letišti (podotýkám, že mě neměl vidět min 4 měsíce), tak mě poplácal po rameni. A máma. To je taky kapitola. Mamka neni zlej člověk, ale má hrozně maloměšťáckej způsob myšlení. Přehodnocuje lidi na peníze, výhody, zisk. Co z koho vytřískat. A od malička mi urputně vštipovala do hlavy, že se o nic nestarám, že nemám o nic zájem, nemám cíle, ambice, nic v životě nedokážu. A jelikož já jsem od přírody paličatá,  moje odpověď (jen abych jí trošku hnula žlučí) byla, že nic v životě dokázat ani nechci. To měla rudo před očima. Ale nikdy jsem si tohle neuvědomila až když jsem to tý Vikki řekla nahlas. A když jsem to řekla nahlas, tak to znělo vážně hrozně. Tak hrozně, až se mi chtělo brečet. A Vikki jen, že už se nediví, že jsem worrier, že se asi snažím mámě něco dokázat. Možná, že jo. Ale začínám si uvědomovat, že já celej život dělám jen to, co chtěli moji rodiče. 90% věcí, co jsem ve svým životě dělala, bylo pro ně a kvůli nim. A když jsem pak přišla s tím, že chci dělat mediální studia a nebo že chci odjet do Anglie, tak to bylo všechno naprosto zbytečný a ztráta času. Ve finále jsem si prosadila svojí, ale co myslíte.. Samozřejmě, že to mám v hlavě a pořád myslím na to, jestli to teda ta ztráta času vážně nebyla? A jak nad tím přemejšlím, tak si řikám, že je to prostě začarovanej kruh. A jediná možnost, jak se z tohohle "kolečka" vymanit je najít si práci, konečně si vydobít tu vlastní "nezávislost" a odstěhovat se.
Najednou mi všechno dává smysl. Proč si nepřipadám dost dobrá. Proč si nepřipadám dostatečně schopná, proč si nepřipadám, že něco umím, že mi něco jde, že mám na něco talent. Nepřipadám si dostatečně krásná, nepřipadám si dostatečně hubená. Protože mi nikdo nikdy asi nedal pocit, že dobrá jsem. Nebo jsem moc velká fňukna? Tohle všechno začíná a končí v hlavě. A já se rozhodla, že to končí. Možná ne naráz, ale rozhodně pozvolna to končit bude. Chci bejt spokojená sama se sebou a svým životem a tím, jakým způsobem ho žiju. Přeci jen už nejsem čerstvá dvacítka.




Vaše T.



PS.: Já už se vlastně ani nedivim, že tu blbě spim. Dala bych si panáka. Alkohol jsem neměla ani nepamatuju. To by se mi hned chrnělo jedna báseň.

5 weeks down. 4 more to go.

Portsmouth Stories: Týden 3

Tak mám za sebou 1/3 svého pobytu tady. A upřímně mám dost smíšený pocity. Denně chodím do školy, která je sama o sobě fajn. Jen mě mrzí, že tam není víc studentů, ale je to prostě špatný období. Práci nemám a asi teda neseženu, posílala jsem CV na pár inzerátů (já a dalších 96 lidí, haha), ale zatím nic. Takže, co tu vlastně jinak dělám? No plácám se od ničeho k ničemu. Chodím do fitka. A začínám se připravovat na závěrečnou CAE zkoušku. Takže pokud nejsem ve škole nebo ve fitku nebo v kavárně, tak se většinou válím na posteli s učebnicema, dělám domácí úkoly a snažím se splácat nějaký eseje, nebo koukám na Přátele a IT Crowd. Musim, ale přiznat, že "writing" část CAE zkoušky nebude nejlehčí. Psaní samo o sobě není problém, ale u FCE bylo zadání "opinion essay", což je vlastně taková úvaha, takže piánko. U CAE je zadání "discursive essay", což je (naneštěstí) esej na víc akademický úrovni. Jazyk by měl bejt složitější a víc odbornější. A to je asi to, na čem se zaseknu. Jediná pomoc je nejspíš psát, psát a psát. Další části "speaking", "reading and use of English" a "listening" více méně trénujeme ve škole, ale taky s tím musim nějak pohnout. Takže mi držte palce, když už jsem si tu zkoušku zaplatila, tak jí snad udělám. Pff. Jinak budu naštvaná, že jsem si za ty peníze nekoupila radši boty. Timberlandy. Ty chci.
Takže jsem tu celá taková osamělá, znuděná a těším se domů. Ale dost kňourání. Chtěla jsem to, tak to mám. Budu to brát tak, že mám ještě tak měsíc a kus flákání a pak přijedu do Prahy a budu se muset začít chovat jako dospělák a najít si práci, třídit odpad, luxovat a celkově bejt uvědomělej občan. A to já teda moc nechci. Ale asi nemám na výběr.
Jedno velký pozitivum ten můj pobyt tady má, a to, že tu mám alespoň sis. Sice jsme se první 3 tejdny v podtstatě neviděly :))) Ale teď v neděli jsme zašly na kafčo a o víkendu se asi zas vidíme.
Po prvních 2 týdnech tady mě navšívil Kamil (pamatujete? Sous chef z Oxfordu). Takže jsem víkend nebyla sama, zahráli jsme si na turisty, prošli město a já šla konečně po dlouhý době do pubu. Vlastně tady vůbec nepiju, což mě velmi šlechtí, ale zároveň dost nudí. Já jsem totiž hospodskej povaleč a jen ted jak o tom píšu mám chuť na dvojku. Ale pít tady sama v pokoji 3x3m se mi nechce.
A za 2 týdny asi přijede znova. No neni on zlatej? Sice mě leze na nervy už asi 10minut poté, co opustí vlakový nádraží, jelikož je to takovej ten "srandista", co neumí dělat jinej humor, než že se do vás věčně opírat a shazovat. Achjo, kdyby aspoň byl hezkej, tak by se mu to možná dalo odpustit, ale když on vypadá jako vysoký somálče. 40 kilo i se želenou postelí. Mongol jeden. Ale mám ho docela ráda a hlavně tu zas nebudu sama! :))) (jo, mám ho jako takovou back-up...ale s tím je srozuměn)
Takže asi takhle. Já miluju angličtinu, ráda jí používám (i když mám pocit, že se snad i zhoršuju než zlepšuju), chci CAE zkoušku a jsem sama v zahraničí. To jsou ty pozitiva pobytu. Negativa asi lehce převažujou. Chyběj mi moje kámojdy a kámojci, moje chlupatá příšera (čti pes), moje hot joga, babi a děda a druhá babi, moje hospodský vysedávání, moje oblečení a boty (jo, jsem trapná, ale když já tu mam všeho všudy 3 páry kalhot a 2 trička), moje postel (tady nemužu vubec spat, pořád se budím a nebo nemužu do 2am zabrat) a asi i máma s tátou, ale ne tak moc. Jen upozorňuju, že předchozí výčet není seřazen dle důležitosti. (Takže ty boty jsou první, jasný?!)
Mějte se hezky. A snad brzo. Pokud bude o čem psát.



Vaše T.


3 weeks down. 6 more to go.

Portsmouth Stories: Týden 1

Tak tady pokračujou moje UK dobrodružství. V Portsmouthu. Na jihu. U moře. Rozhodla jsem se udělat trochu víc pro mojí angličtinu a zaplatila si jazykovej kurz. Na 9 týdnů. A tak jsem tu. Zároveň se tu poohlížím po nějaký práci, ale jelikož je po Vánocích, je tzv. "low season", takže to nevypadá uplně slibně. Ale nebojte, hlady tu neumřu i bez práce. To spíš, abych se nenudila. A jakože se trošku nudím. Školu mám každej den od pondělí do pátku. Původně jsem byla zapsaná na denní kurz od 9:30-13:00, ale první den ve škole po rozřazovacím testu a rozhovoru, kdy jsem byla klasifikována jako C1 (yaaay!!), jsem zjistila, že jsem v celý škole jediná s úrovní advanced a nemaj pro mě třídu. Sama asi prej chodit nemužu. Takže mě šoupli do upper-intermediate, a tam upřímně nejsou všichni B2, takže to pro mě je takový nijaký. Ale dohodla jsem se s vedením, že si vyměním dopolední hodiny pondělí a středy za večerní, kdy pořádají kurz přípravy k CAE, který jsou vlastně advanced a určitě to pro mě bude nápomocnější. Ale chodit do školy 18-21? To nechceš. A navíc tady v Portsmouthu, kterej údajně neni úplně bezpečný město. A já bydlím v tý nejhorší čtvrti. Jupí. První, kdo mě upozornil, byla moje sis. Pak moje host lady Vikki, která pracuje asi 4minuty od našeho baráku a pokud jde do práce/z práce za tmy, tak jí doprovází Dave (manžel), takže si asi umíte představit, jak bezpečně se tu cejtěj. No a naposled moje učitelka Monica, která mi rovnou nabídla, že pondělky jí vyzvedává ve škole přítel, takže by mě mohli vozit, jelikož by se pak stresovala, co se mnou je, tak mě radši hoděj autem. A že další večery ať rozhodně jezdím taxíkem. Uff. No bude to ještě zajímavý. Takže na mě v pondělí a středu večer myslete. Jinak zbytek týdne budu normálně pokračovat s upperákama. Resp upperačkama. Jsme tam totiž samý holky. V celý škole nás moc neni. Asi tak plus mínus 18 lidí. (Nojo, je zima. Všichni přijížděj v létě) Z toho skoro půlka jsou asi 20ti letý kluci ze Saudský Arabie, který spíš vypadaj, že sem přijeli nakupovat a utrácet a ne se učit angličtinu:)) Další studenti jsou holky. V mojí třídě jedna španělka, dvě italky, jedna češka a jedna číňanka. Jak je to v dalších třídách moc netuším, ae postřehla jsem 2 francouzsky, 2 asiatky a ještě nějakou holčinu arabku. 

Co se týká mého bydlení, tak jsem v miniaturním domečku. Papírový stěny, zima, šetří se s topením, jedna koupelna a všchno takový starší (ale já jsem dost zvyklá z Oxf), ale je tu čisto a moje hostitelská rodinka je super. Vikki je absolutní zlato. Je to cca 60ti letá pani, co pracuje už jen na part-time v blízkým supermarketu. Takže je vlastně pořád doma. A je strašně ukecaná. První 2 dny jsme kecaly (spíš ona) asi tak 2 hodiny v kuse. Pořád se mě ptá, jestli je všechno ok, ví, že šetřej s topením, takže mi koupila elektrickou deku do postele a předevčírem mi přinesla do pokoje hrst čokolády k filmu. No prostě super pani. Evidentně se mi snaží vyjít vstříct. A Dave je taky fajn. Je podle mě o něco mladší než Vikki. A toho teda zas tolik nepotkávám, hlavně o víkendech. Ale když se potkáme tak se ptá co škola, jestli už mám kamarádya tak, oba se se mnou snaží dost komunikovat. Předevčírem jsem slyšela, jak s ním Vikki telefonuje a mluvili o mě skoro, jak kdybych byla jejich dítě, což je hrozně vtipný a milý :D 

Co se týká mýho mimoškolního programu... No, zatím se tak poflakuju. Měla jsem kliku, tenhle týden bylo krásný počasí, sice zima, ale sluníčko svítilo, tak jsem se hodně procházela, podél moře, do přístavu, byla jsem na pláži, seděla a užívala si sluníčka a vitaminu D. Neskutečný, jak málo občas stačí k dobrý náladě. Už chci léto, zima pro mě prostě neni. Jeden den jsem byla v kavárně, četla si knížku. A tak různě. S hledáním práce to asi uplně jednoduchý nebude, jak už jsem psala na začátku, ale tak peníze na takový více méně komfortní přežití tu mám. Samozřejmě nemám uplně na rozhazování. Ale nějaký to kafe, pivo a vejlet si můžu dovolit. Práci bych měla spíš jen, abych se nenudila. Takže to tu můžu pojmout jako dovolenou :))) Včera jsem byla na výletě v Brightonu. S pár studentama a Monicou (upperácká učitelka). Brighton je zajímavý město. Hipster, umělecký, živý, kosmopolitní město. A ta pláž a pier! <3 Tyhle jižní přímořský města u mě prostě vítězej na celý čáře.  Ale musím tam jet znova, jelikož kvůli přepravě tam a zpět, jsme tam strávili míň času, než by to chtělo. V UK se totiž táhne stávka zaměstnanců železnice. A už se táhne přes měsíc, takže nic moc. A tak cesta, která normálně trvá hodinku vlakem, nám trvala 3 hodiny. Tam jsme jeli vlakem a busem. Zpátky busem, vlakem a ještě jedním vlakem. No prostě nekonečný a ubíjející. 6 hodin na cestě.

Dneska je neděle. A já upřímně netuším, co budu dělat. Je skoro čas oběda, takže si uvařím a pak buď zalezu do postele (hm, já vim... ale je tu zima!) a nebo se půjdu projít. Ale jsem v takový tý fázi nudy, kdy se nudíte tak moc, že vlastně ani nechcete nic dělat. Nejradši bych šla do fitka, ale jednotlivý vstupy se dost prodražej a navíc jsem teda líná tam chodit. Myslím jako pěšky. Kdyby mě tam někdo hodil, tak by to bylo fajn. Ale já tu zatím chodím všude pěšky, nechce se mi utrácet za bus a navíc se v nich zatím moc nevyznám, ale jelikož Portsmouth je skoro dvakrát tak větší než Oxford, tak se tu docela projdu. 

Vikki s Davem taky nejsou nejakčnější. Každej má svojí tv. Vikki kouká na všechny možný reality show a blbosti a Dave paří xbox. Takže s nima toho taky moc nepodniknu. Tak uvidíme. Musím si najít kamarády :))) Ale škola má celkem dobrej social program, takže v týdnu se dá leccos podniknout. Úterky jsou cafe chaty, středa promítání filmu, čtvrtky bowling, lasergame atd, pátky pub night a soboty výlety. Já teda budu muset začít pilně studovat, protože chci CAE certifikát. FCE už mám, ale CAE je prostě jinčí level a prej je mezi nima dost velkej skok, takže to vyžaduje nějakou přípravu. No snad to dám a nebudou to jen vyhozený peníze.

Každopádně tím, že jsem tu víc sama, než jsem byla v Oxfordu (bydlení se 7 mladejma lidma, v práci mezi lidma), tak se mi začlo i dřív stýskat. Asi je to i tím, že tu mám prostě mnohem víc volnýho času. Ale uvidíme za pár dní.

Vaše T.

1 week down. 8 more to go.

Dear 2016

It's 2017. So that means "New year. New start. New me" bullshit everywhere. I don't do these kinds of things. I mean new years resolutions and stuff. If you wanna change something, just go and fucking change it. No fresh start. No new chance. It is still the same shitty life. And ugly truth is, that you have just one life. You don't usually get fresh start until you wake up from coma or survive a car accident or something like that. Yeah, of course you can think of the new year as a new chapter, but at the end, it't not really about the chapters, right? It's about the whole book. But why am I talking about this? I don't wait for the end of the year like for a mercy. And I am not really curious what new one brings. But I like to reflect a little bit. Think about the past. About the good stuff and of course the bad stuff. It's just part of the life.
Let just quickly start with 2015. Truth be told, that was probably the shittiest year of my life. Quite lot of downs, not many ups. At very beginning of the year my boyfriend and I broke up. After 3 something years. I didn't actually expect it to be that rough for me, but it was. And took me like good 5 months to get over it a bit. Mainly because he'd found the new girlfriend like few days before he broke up with me. And of course I knew her. Few months later I had my final exams (the first part of three) at Uni. And indeed I failed. Bad combo of examiner and the question. But that's me. I am just so lucky. Then started my worst and at the same time the best summer of my life. Lot of parties, lot of alcohol. And when I say lot, I mean loooooot. Like every other day lot. Lot of arguments with my parents.  Lot of new friends. Reunions with old friends. Lot of studying. And then came the September and second chance for my finals. And I passed. Probably only good thing about the 2015. (Oh wait, someone introduced me The Weeknd, that is highlight too.) On 1 of November passed away my beloved furry friend. My love and companion. Ten years with the precious little lady wasn't enough. And it still breaks my heart when I think about it. That was definitely the lowest low of the year. Maybe not only the year. But that was it. So much for the 2015. Pff. Relieved? Me too.
Dear 2016, you treated me little bit better than your brother 2015. You let me finished my studies. I passed the rest of the exams and finished my thesis. So I am a lawyer now. Haha. You provided to me quite an interesting summer. It included lot of trips, festivals, traveling, holidays in Greece, parties, barbecues and just chilling and enjoying  the time. And then came the September (again) and I left Czech and went to the UK. To work, to improve my English, to get the experience, to live the UK dream. I left everything behind, well.. there wasn't much really. So that's why I did it. Perfect time. No job, no boyfriend, no liabilities and responsibilities. Three months in the Oxford. It certainly was an experience. I learnt lot of new things, met interesting people, made few new friendships (which I am not sure will last...), found out that simple things like public transport or grocery shops or banks are available in Czech like almost anytime and people here are still complaining, gained weight little bit, learnt that there is no place like home and didn't really improve my english. That was little bit naive of me. I was working with foreigners and British people are not really excited about having conversation with Czech waitresses. So I feel like I am stuck on the same level of English since secondary school and have no idea how to change it. But I am glad I did this. I wanted to live abroad (even just for a while) like forever. I kept thinking about it since I was 16. And I finally did it and I don't have to say to myself "what if....". In December I came back home and spent Christmas with my family and friends. And that was more less it. Wasn't really bad year, I must say.
OK. It is kinda contradictory to what I did write at the beginning, but anyway...
Let's see what 2017 brings!

Yours truly,
 T.


And why is this post in English? I don't really know. It just felt right.

Oxford Tales: Game over

Abych nějak ukončila svojí kapitolku s názvem Oxford si připomínám asi měsíc. Pořád jsem se k tomu nemohla dostat, zapomínala, měla spoustu lepších věcí na práci (třeba sledovat tutorial "jak si svépomocí udělat podlahu v ložnici " na youtube), takže je vidět, že se mi do toho asi podvědomě nechtělo. Ale ted už ležím druhej den s angínou a i přesto, že mi není uplně nejlíp, trochu času mám, tak něco sesmolíme.
Poslední měsíc v Oxfordu byl překvapivě fajn. Buď za to mohlo moje rozhodnutí, že odjedu a věděla jsem, že to nebude už mít dlouhý trvání a tak nějak si to snažila užít anebo jsem si tam opravdu zvykla. V tom případě jsem teda odjela v bodu zlomu a už si budu pamatovat, že po 2 měsících se to láme a člověk si asi zvykne na (téměř) vše. Ten poslední měsíc mi práce šla od ruky, už jsem byla starej mazák, dostala managerskej kod k systému a tak. Skamarádila jsem se se sous chefem K. (velká chyba pro mojí linii!) chodili jsme na kafe, na vycházky po Oxfordu, na pivo a hráli scrabble. Negativum tohohle přátelství bylo to, že po všech dezertech, čokoládách a večeřích, který mi nabídnul a na který já prostě nedokázala říct ne, jsem se vrátila do vlasti se 3kily (mrtvý) váhy navíc. Jinak se toho opravdu moc neudálo. Ono taky moc nebyl prostor, když se člověk doplácá z práce ve 12-13h odpo, jde si lehnout a v 17:30 sedne na kolo jako zombie a plahočí se zpátky. Jedinou "horkou chvilku", která vlastně ani nebyla tak horká, jsem zažila, když jsem musela jít dát oficiální výpoveď manažerovi. Byla jsem z toho dost nervozní. Přišla za ním, popsala mu svoje rozhodnutí a stanovisko (což trvalo asi tak 20 vteřin) a on na to jen "okay". To bylo vše. Takže jsem se bála celkem zbytečně. Pravděpodobně jsou v hotelích a podobnejch místech, kde pracujou hlavně cizinci, tak zvyklý na to věčný střídání, že už je jim to nějak jedno a víc řešit nepotřebujou. Upřímně manager jen luskne a do 2 dnů tam má novou holku. Pak samozřejmě po mém oznámení nastalo vysvětlování dalším spolupracovníkům, všem budu hrozně moc chybět a blablabla. Jo. Jasný. Co já jim na to mohla říct? People come, people go. That's life, innit?
Poslední večer doma proběhla rozlučková párty, co nebyla moc ani párty, jen obří přežíračka. Jelikož mi všichno donesli tak tunu čokolády a tak půl tuny jsem jí sežrala já a zbytek ostatní. To pak ani člověk nemá chuť pít. Za mě se ožral K., kterej se rozhodl ustlat si u mě v pokoji. Po 20ti minutový hádce (hádat se s opilým člověkem je celkem nekonečný a nesmyslný) se mi ho podařilo donutit, aby si zavolal taxika a vykopnout před barák. A příjemnej na mě pak rozhodně nebyl. Holt se chtěl kamarádit trochu víc, než já s nim. Ale to je prostě život.
Druhej den jsem se pomalu spakovala. Jeden obří kufr- asi tak 35 kilo, plus dvě menší tašky. Nasoukala se do taxiku a odjela na autobusový nádraží, kde se nacpala do busu a po 4 hodinách cesty vyskočila v Portsmouthu u mojí sis. Nechala jsi tam zavazadla a za 2 dny pokračovala jen tak na lehko přes Londýn do Prahy. Tady prožila svátky a za 2 dny se na mě opět těší Portsmouth. Tedy v případě, že angína dovolí. Těšíme se na další dobrodružství.


Vaše T.