Merry Christmas

Vánoce jsou tady. Ten čas klidu a míru, čas rodinnýho krbu, čas na přátele, čas pohody a ... nebo taky ne. Nebo je to čas shonu, čas front, davů, utrácení tisíců, čas hysterickýho lítání po obchodech, šílenýho uklízení, vaření, pečení a smažení a kupování zbytečností? Každej má na to asi svůj pohled.
Podle mýho jsou 3 typy lidí, resp. 3 druhy "postojů" k vánočním svátkům. Ty první jsou neskutečně pozitivní, nadšený, vánoce milujou, nakupujou dárky jak zběsilý a hlataj čokoládu z adventních kalendářů a nemužou se dočkat Štědrýho dne. Pak je tu ta druhá "já nemam rád Vánoce, neslavim je, všichni jenom kupujou zbytečnosti, co nepotřebujou, všude je plno lidí, je to hrozně komerční svátek" skupina. To jsou takový pesimistický cynici. Ale dle mýho je to hrozná póza. Je prostě moderní bejt tak nějak v opozici. Aneb nebýti ovcí. A když mainstream lítá po obchodních centrech, leje do sebe litry svařáku a sdílí fotky vánočního stromku ze Staromáku, tak ten protiproud prská, koulí očima a cejtí se bejt hrozně nad věcí. Sorry, I'm not sorry. Ale tak to podle mě je.
A pak je jakási zlatá střední cesta. Kam bych řekla, že patřím já. Já jsem tak nějak realistická.
Neomdlívám nadšením z červenozlatejch papírovejch ubrousků, předvánoční slevy mi nezrychlujou tepovou frekvenci a hromady cukroví mě nechávaj celkem v klidu, ale a ani se nehroutím v depresích nebo se mi nezvedá žaludek z přeslazenejch reklam na Coca-colu ani mi blikající světýlka nevyvolávaj záchvaty. Když to shrnu, tak to určitě jsou moje nejoblíbenější svátky a mám je ráda. I když s každym rokem mi přijde, že je to tak nějak míň a míň vánoční a svateční. Možná je to tím jak stárnu. Nebo se třeba mění doba. Kdo ví.
Na Vánocích mě asi vždycky bavil ten "kouzelnej" nádech. To čekání. Kupování dárků. Sledování pohádek. Zima. Sníh. Vánoční výzdoba. Kupování stromečku. Zdobení stromečku. Voňavý cukroví (který teda moc nejim). Štědrovečerní večeře. Bramborovej salát. Máma, táta, ségra a já v obýváku spolu. Když jsem byla malá, tak mi měsíc do Vánoc přišel jako nejdelší časovej úsek na světě. Čím je člověk starší a nabalujou se mu povinnosti jako škola, práce, domácnost, rodina a tak dále, tak ten čas plyne tak nějak rychleji. Nic se nestíhá. A pak bum. Je tu konec prosince.
Takže tímto bych Vám všem (naprosto upřímně) chtěla popřát ať to všechno přežijete ve zdraví a užijete si trochu toho mytickýho klidu a míru.
Hezký Vánoce.

Vaše T.

You have the right to remain silent

Téměř všichni na světě žijeme v moderních demokratickejch státech a takovým podstatným znakem demokratickýho státu je svoboda projevu. Podle naší Listiny základních práv a svobod má každej právo vyjadřovat svůj názor slovem, tiskem, písmem, obrazem a tak dále. Prostě jak libo.

Jediný omezení vyplývající z Listiny a následovně i z dalších zákonů, např. Trestního zákoníku, je, tak nějak laicky řečeno, nezasahovat do práv ostatních a neubližovat svým názorem někomu jinýmu. A tady je podle mě zakopanej pes. Kdy už teda zasahuju do práv někoho jinýho? Kdy teda jako ubližuju jiný osobě? Ten správnej právní výklad naší legislativy a vymezení těch hranic nechám na naší justici a ponořím se do oblasti hypoteticko-filozofický. 

Mít možnost vyjádřit svůj názor je fajn. Ale taky bych měla umět nést za svůj názor následky. Takže, jak už tak nějak vyplývá z toho výše uvedenýho, za svůj názor nesu odpovědnost. Odpovědnost může bejt podle mě dvojí. Jen jakás takás společensko-mravní nebo chcete-li etická a nebo pak právní, resp. trestněprávní. A ta odpovědnost se odvíjí od podstaty těch vyjadřovanejch myšlenek a idejí.

Po přečtění náhodnýho článku na internetovejch portálech můžu sednout ke klávesnici a nacvakat do veřejný diskuze, že "Babiš je vůl..." a že "Ewička Farná zase pěkně přibrala a to co si minule oblíkla je fakt šílený.." no "A ta Hanychová je teda uplně blbá..." Je to můj názor. A já si ho můžu vyjádřit. Tímhle pravděpodobně z hlediska trestněprávní odpovědnosti nikomu neubližuju, pokud se nezačnu pohybovat někde za hranicí trestnýho činu Pomluvy, což bych opět přenechala naší soudní soustavě. (Co si o tom myslí Ewička už je věc jiná). Tahle kategorie vyjadřování myšlenek v diskuzích, na sociálních sítích a jinejch podobnejch médiích je pro mě dost úsměvná, až patetická. Schovávat se za monitorem či displejem a anonymně plyvat jed zvládne doopravdy každej. Ale zkuste to říct tý Ewičce, Agátě nebo třeba Milošovi do očí. O něco "lepší" verze je, když se vyjadřuju k věřejně známejm osobám, který to pravděpodobně číst nikdy nebudou a je jim to putna, ale co verze, kdy se vyjadřuju k Marušce z Horní Dolní pod její profilovou fotku, video na youtube nebo něco podobnýho a ta Maruška si to večer před spaním přečte a bude jí z toho minimálně smutno. Proč má někdo potřebu ubližovat lidem svým názorem? Kde se v člověku bere ta sebedůvěra ve vlastní naprosto nejpravdivější pravdu a má potřebu Marušku soudit? Proč si člověk myslí, že sám je lepší a jeho názor je ten jedinej správnej a nutí nám ho? Je třeba rozlišovat mezi konstruktivní kritikou (která je stejně vždycky alespoň lehce subjektivně zabarvená, jelikož vážení, a to si pamatujte, nic takovýho jako OBJEKTIVNÍ PRAVDA NEEXISTUJE) a čistým "hejtem" kdy si prostě ta kritizující osoba jenom honí ego. A nejvtipnějším mým celoživotním poznatkem je, že nejvíc keců mají vždycky ty největší blbci. Inteligentní lidi tohle prostě většinou nedělaj. Já mám pořád na paměti "když nemůžeš říct nic hezkýho, tak radši neřikej nic". Mysli si co chceš, ale než promluvíš, tak doopravdy mysli! Ne nadarmo se řiká "mlčeti zlato...".

A teď k tý druhý kategorii, která zavání lehčím či těžším extremismem. Kromě nějakýho nepodstatnýho kydání špíny na lidi máme další, politicky, rasově a nábožensky vyhraněný názory. A tady už balancujeme na hranici tý trestní odpovědnosti. Zejména, co se týče těch ras, etnik a náboženství. Tohle je věc, co já nikdy nepochopila a asi nikdy nepochopim. Nadávat, nedejbože fyzicky napadat, někoho za to, že je černej, žlutej, zelenej nebo fialovej je dle mýho strašně ubohý a ať si lámu hlavu sebevíc, tak mě prostě nenapadá nic jinýho, než že je za tím vším strach. Strach je prostě největší spouštěč nenávisti. A pramení z nevědomosti. To je pak každej muslim terorista a každej cikán zloděj. Tím samozřejmě nechci znevažovat fakt, že teroristický útoky se uskutečňujou ve jménu islámu, ale prostě nemám ráda tohle "hazení do jednoho pytle". Člověk by si měl o všem zjistit co největší množství co nejobjektivnějších informací, podle toho si udělat "svůj" názor a pak o tom může diskutovat a snažit se něco vyřešit či změnit. A ne si jít stoupnout na Václavák a jako další dutá palice ze stáda vyřvávat "to a to v ČR nechceme!" Ha! Jenže je tu vlastně ta demokracie a s ní svoboda projevu. 

Achjo. Někdy je prostě lepší využít svýho práva nevypovídat, ale to je jenom můj názor...

Vaše T.

Music addict vol. 3: Ed Sheeran

Ed! Edík! Edíček! Edoušek! <3 Pure love and addiction. Jak už jsem psala dřív, jsem prostě eddicted. A léčit se nechci! Tenhle dokonalej zpěvák, kterej vytváří ještě dokonalejší hudbu, je pro mě srdeční záležitost. Nejen kvůli jeho úžasný tvorbě, (jak vidíte, nešetřím superlativy a to se u mě moc často nevidí...) ale i proto, že je jakýmsi pojítkem mezi mnou a mojí sestrou. První, nějakou náhodnou písničku mi pustila právě moje sis. A já řekla "pff Ed who?"... A pak jsem sedla k youtube a pustila "Ninu" a to byl konec. Respektive začátek týhle závislosti. Sdílela jsem "Ninu" na fb s komentářem "I have been living under the rock!" Což je docela výstižný, jak jsem záhy pochopila. Eda už znal každej, i sestra souseda bratrace dědovýho psa. Dál jsem si stáhla jeho 2 alba a sjížděla od rána do večera, vlastně až do teď. Už je to nějakej ten pátek. A pořád mě to baví. Ed se stal drogou!
Úplně nejsuprovějším zážitkem byl jeho koncert. Lístky mi dala samozřejmě moje úža sis <3, za což jí ještě jednou děkuju a děkovat budu, protože mužu směle prohlásit, že to byl jeden z nejlepších koncertů, na kterým jsem kdy byla. Skvělá show i přesto, že tam vlastně stojí sám jedinej zrzavej kluk s kytarou. Prostě pecka. Ale odjížděla jsem domu se smíšenejma pocitama. Na jednu stranu mě hřála v srdci spokojenost a nadšení a na druhou jsem byla děsně smutná, že už to skončilo. A druhej den jsem chtěla znova!
Něco málo o něm. Ed Christopher Sheeran je anglickej zpěvák a textař. Narozenej před 24lety v Hebden Bridge, West Yorkshire. Od 4 let zpíval ve sboru, hraje na kytaru, bicí a piano a už v roce 2005 začal nahrávat a vydal EP The Orange Room, v roce 2009 vydal další EP s názvem You need me. Pak se odebral do USA, kde byl zaznamenám Jamiem Foxxem (americkej herec a zpěvák), který mu nabídl nahrávací smlouvu. Následovaly další EPčka a v roce 2011 vydal debutovej singl The A Team a za půl roku následovalo debutový album +, kterýho se prodalo za první týden 102 tisíc kopií. Získal několik cen Brit Awards a spolupracoval s One Direction na několika jejich písničkách např. Moments a Little Things. Od března do září 2013 dělal předskokana Taylor Swift. Pak následoval jeho další singl I See Fire, kterej se stal součástí soundtracku k filmu Hobit: Šmakova dračí pouť. V červnu 2014 bylo vydáno druhý studiový album nazvaný x (čteno jako multiply). V říjnu 2014 spatřil světlo světa videoklip s písničkou "Thinking Out Loud", kterej během 24 hodin vidělo přes 3 miliony diváků. Takže kdo si myslel, že Ed je vlastně rychlokvaška, co se proslavila "přes noc" nemá tak uplně pravdu. Pracoval na sobě relativně dlouho a teprve v posledních pár letech se mu to všechno vrátilo. Jeho karierá  za poslední 2 roky raketově vystřelila a až kamsi na Pluto (Měsíc mi přijde moc blízko...) a hlavním důvodem, je imho nejenom jeho nespornej talent, ale taky to, že zůstal "svůj", neměnil se a jeho hudba je tak nějak upřímná a ze života.
Ale možná mi jen moje sympatie nedovolej tak úplně objektivní a nestranný hodnocení.
Dneska to uzavřu touhle asi všeříkající větou.... "Ed, will you marry me?!"



Vaše T.

Age is just a number

Sedim si u snídaně. Koukám do svojí ovesný kaše a najednou uslyšim: "Borhyová se rozešla s Hrdličkou!". Díky tati. Super informace, bez který bych pravděpodobně dnešní den asi nepřežila. Dál jsem si chroustala vlastní myšlenky, ale pak otec pokračoval něčím, co mě donutilo se od ovesný kaše odlepit. "To bylo jasný, že to nevydrží, dyť ona je o 11 let starší..". Aha. "No a co jako?" odpovídám. "To přece neni o věku, ale o člověku a o povaze, o tom, jakej je, ne snad?". "Tak to neni pravda, děvče. Jemu je 26 let, je to oproti ní přece ještě kluk. Jí je 37. Co můžou mít asi tak společnýho?!" Hm. Nehodlala jsem v diskuzi pokračovat, jelikož můj tatík je typ člověka, co je permanentně v opozici. Mám pocit, že i kdybych stála na straně nevyvratitený pravdy, že prostě 1+1 jsou 2 a nebo, že moře je slaný, tak můj táta se bude hádat a tvrdit mi, že teda v žádnym případě neni. A navíc se každá původně diskuze s ním zvrtne v monolog. A na to, děkuju pěkně, já nemam nervy ani náladu takhle po ránu. Ale se svojí úvahou bych pokračovala dál tady.
Říká se, že věk je jenom číslo. Většinou se to používá ve smyslu "jsi tak mladej/starej, jak se cejtíš" a "můžeš si dělat, co chceš, když si myslíš, že na to máš" a tak dále... Já si myslim, že věk je jenom číslo i ve spoustě jinejch věcí, třeba i co se vztahů týče. Tvrdí se, že holky dospívaj dřív, než kluci (to teda bude asi pravda), a proto, je ideální, když je ve vztahu muž o něco starší. Ale ne o moc. Protože, to už nám pak, stejně jako v kombinaci starší žena a mladší muž, začne společnost zdvihat pomyslný obočí. Když má žena značně staršího muže, tím myslím třeba 20 a více let, už to začíná bejt "divný". Nedejbůh, aby to bylo jako u pradědy Hugha Hefnera, jehož partnerským požadavkem je pravděpodobně datum narození v jiný geologický éře Země. To už je v podstatě zvrácený. Ale pokud má žena značně mladšího muže, děje se vlastně totéž. Je to divný, od určitýho věku až zvrácený. Takže jakže by si to asi tak ty všeobecně ustálený konvence ideálně představovaly? Tipuju, že tak, aby měla žena muže staršího o maximálně 10 let a mladšího tak maximálně o 5let. To by prej asi mohlo fungovat.
Já to ale vidím jinak. Pro mě je to pořád hrozně moc teorie. Pro mě je důležitejší povaha člověka, přitažlivost, mít si toho druhýho za co vážit, chemie, jiskra, mít si o čem povídat a nějaký společný zájmy a představy. To je dle mýho mnohem důležitější, než jestli mi je o 3 roky víc nebo o 8 let míň. Znám 30ti letý chlapy, co se chovaj jako malý kluci a pravděpodobně jim bude dost dlouho trvat než "dospějou" a dozrajou (jestli vůbec) a znám 23 letý kluky, který jsou víc dospělý než všichni ty moji známý třicátníci dohromady. Podle mě, ke spokojenosti a štěstí ve vztahu je potřeba souladu víc faktorů, vlivů a činitelů než jen věk a mentální vyzrálost. Patří jsem nějaký psychický souznění a taky, ať se vám to líbí nebo ne a ať vám to připadá víc či míň povrchní, fyzický předpoklady. Protože vztah bez "fyzična" prostě fungovat nemuže a je sice fajn, když má váš partner "sexy mozek", ale vedle toho se ráno neprobouzíte.
Upřímně vztah "tý Borhyový a toho Hrdličky" mohl ztroskotat na tom, že je to prostě pořád asi "malej nevyzrálej kluk". Určitě to byl důvod konců i několika jinejch vztahů. Ale spíš bych se asi přikláněla k jinýmu závěru. Protože věk je jenom číslo...


Vaše T.

Music addict vol 2.: The Weeknd

The Weeknd.
Upřímně se stydím, že jsem tohohle skvělýho a talentovanýho zpěváka objevila teprve přibližně před měsícem. Resp. byl mi představen. Za což jsem nesmírně vděčná. Protože jeho tvorba je prostě něco.
Ale takhle to já mám docela často s více inerpretama. Prostě si k nim musím najít "svojí" (většinou pomalejší) cestu. A byla to láska na první poslech. Začlo to "Dark Times", jelikož je to kooperace s Edem Sheeranem, a já jsem eddicted, takže to byl klíč k mýmu srdci. A postupně jsem objevovala další a další perly. Až jsem nakonec propadla. Co mě na něm teda tolik baví? Jeho "Often" jsem okomentovala slovy "voice so pure, lyrics so dirty". Takže to bude asi tahle kombinace. Ten úžasně jemnej a čistej hlas, kterej vypráví příběhy lehce oplzlou lyrikou. Někoho ty texty můžou pobuřovat, mně to hodně baví a přijde mi to víc "ze života" než nějaký přeslazený romantický lovesongy o srdíčkách, kytičkách, vztazích a pravý lásce... Protože takhle to prostě nechodí.(Ano, cynik a skeptik v jednom promluvil).
A teď něco málo přímo o něm. The Weeknd, vlastním jménem Abel Tesfaye, je 25letej kanadskej zpěvák, narozenej v Torontu, kterej, jak už to tak dneska chodí, koncem roku 2010 tak nějak prorazil přes Youtube. Nejdřív začal s pár mixtapama a pak teprve podepsal smlouvu na desku.První studiový album s názvem "Kiss Land" vydal v roce 2013. Podílel se na soudtracku k filmu Fifty shades of grey s písní "Earned it" a druhé a zatím poslední album "Beauty Behind The Madness" vydal v srpnu 2015. Označuje se za největší talent od dob Michaela Jacksona. Já zas takovej hudební kritik nejsem, abych si mohla dovolit potvrdit nebo vyvrátit tohle docela troufalý označení, ale to, že má velkej talent se nedá popřít.
A který pecky mě zatím nejvíc bavily? Jak už jsem psala, začlo to "Dark Times", následovala "Often", "Real Life", "Earned it" a momentálně jsem zamilovaná do "Shameless". Každopádně celý to poslední album je prostě bomba.
Takže nezbývá než napsat: vy, co ho znáte, ho poslouchejte dál! A vy co, ho neznáte, okamžitě upalujte na youtube a něco si pusťte!

Vaše T.

I don’t like being told what to do… unless i am naked

Já k smrti nenávidim, když mi někdo řiká, co mam dělat. A nebo co nemam dělat. V práci je to bohužel jasný, s tím se nehne. Ve škole vlastně taky. Doma se poslouchat musí. Tečka. Tedy do skončení životní fáze “dokud bydlíš pod mojí střechou…”. Já teď ale nemluvím o povinnostech typu “ať mám ten report na stole ASAP!” nebo “vyluxuj koberec a vynes koš!”. Já teď mluvím o konkretní nenávisti ke konkrétnímu nešvaru a to je kecání mi do života. To je pro mě rudej hadr. A že to lidi s oblibou dělaj. Nejen matky, otcové a další příbuzní přímí či vedlejší nebo vlastní či nevlastní, ale i přátelé, kamarádi ("my vám ty medaile přivezeme!" pardon, nikdy neodolám), pani za přepážkou v bance, chytrolín v hospodě nebo třeba opilej bezdomovec na zastávce tramvaje Národní třída.Já to fakt nesnášim. Začnu se vztekat a nadávat a řikám si: "co je komu sakra do toho?". Já přece vím, jak mám žít svůj život. Myslim, že jsem vybavená minimálně průměrnou dávkou rozumu a inteligence na to, abych věděla, co je pro mě dobrý a co ne. Chápu, že to většinou všichni zúčastněný myslej dobře a dělaj to ze strachu a z obav o můj psychický, fyzický a budoucí životní vývoj, ale mně už dávno neni 12 let, abych potřebovala nějak usměrňovat. I když zrovna našim jako ta 12 letá, nesvéprávná rozhodně připadám. To je mi jasný. A tak to bude minimálně do tý doby, než oslavím 60tiny a nebo pokud se neodstěhuju (na Mars).Ale proč s tim vlastně začínám...To, že lidi nemaj rádi, když jim někdo kecá do života, je docela běžná věc. Nikdo nemá rád, když mu jinej radí a přikazuje, co má dělat. Ale pro mě je tohle docela aktuální. Protože poslední dobou se mi to děje nějak moc často, Asi proto, že jsem v přelomový fázi, jak už se dalo pochopit z příspěvku "Please don't make me adult". Jsem ve fázi ukončování VŠ a mám za sebou tak 1/3 toho závěrečnýho, odpornýho a zbytečnýho týrání. Mám jedny státnice, ještě mě čekaj druhý, a napsat a obhájit diplomku. Samý krásný věci. A já zrovna nejsem buhvíjakej dříč a ctižádostivec. Takže tohle je pro mě skutečně mučírna. A samozřejmě jsem ve fázi rozhodování budoucnosti. Což vytěsňuju. A jelikož se mi poslední dobou podělalo, co mohlo (jak by řekla babička "ty kdyby sis koupila trpaslíka, tak ti vyroste.."), tak jsem tak trochu vypnula. Začla chodit na párty. Pila litry kapitána s colou. Chodila spát v 6 ráno a vstávala v 10 a pak znova a znova a jeden den z tejdne dospávala deficit. Chodila občas do práce lehce pod parou.Tak se s tim "kecáním mi do života", trochu nečekaně, roztrhnul pytel. Teď si někdo řekne, co ta nezodpovědná holka čekala, s timhle stylem a přístupem, dobře, že jí to někdo zatrhnul! Ted se musim trochu ospravedlnit, i přesto, že jsem to vedla trochu od desíti k pěti, jsem dostála svejm povinnostem. Chodila jsem do práce, kdy jsem měla, učila jsem se kdy jsem měla a tak dále... Takže ted se vracím k tomu, co jsem psala už víš, i když s tím spouta lidí nesouhlasila, řikala mi, tohle nedělej, je to špatně, dělej radši tamto a myslela to dobře, já prostě nejsem malá a blbá a vím, co si můžu dovolit a co ne. A zatím jsem to vždycky všechno zvládla. Tímto tedy děkuju všem strachujícím se a vzkazuju nehroťte to tak s těma nevyžádanejma radama a s tím kecáním druhejm do života, oni si nějak poraděj...
Vaše T.

Music addict

Jsem závislák. Hudební závislák. A určitě nejsem sama. Protože hudba je prostě něco tak krásnýho... Dokáže vyvolat emoce, vzpomínky, uklidnit i nabudit. Když je mi smutno, pustím si něco pomalýho tklivýho a dostanu to ze sebe, když se potřebuju vyřádit a vybít, tak zase nějakou rychlou pecku. Běhání a cvičení si bez muziky v uších nedokážu představit. Dokáže mě krásně nakopnout. Mezi moje oblíbený chvilky patří ránní cesta mhd. Těším se, jak si sednu k oknu, zapnu ipod a budu relaxovat. A i když je to trošku blbý, tak se modlim, aby nepřistoupil někdo známej, kdo by si rád povídal a já nemusela tu svojí pohodičku přerušit. Zajímavý taky je, jak určitej song dokáže vyvolat vzpomínky na konkrétní osobu nebo moment. Zamilovaný páry maj "tu jejich", hudba patří i k oslavám, pohřbům a k dalším významnejm událostem. A film bez hudby? Řekněte mi upřímně, kdo z Vás by brečel, kdyby Celine nepěla "near, far, wherever you are...." nebo Whitney "and I...will always love you.." a nebo kdo by jinak cejtil to napětí a obavy z blížících se žraločích tesáků, kdyby nehrálo "tuuudum tuuudum tuudum tudum tudumtudumtudumtudum". Ač si to asi uplně neuvědomujeme, hudba je všude okolo nás a vytváří a dotvářícelkovej dojem a zpříjemňuje a zpestřuje chvíle. Není den, kdy bych si něco nepustila. Třeba k tomu zmiňovanýmu cestování, cvičení, nebo jen jako kulisu při jiný činnosti. Například když vyrážím ven. Ať už na párty do víru velkoměsta a nebo jen na kafčo s kámoškou- oblíkání a líčení si krátím a zpříjemňuju oblíbenejma peckama. A nebo sprchu. Sprcha bez hudby je fakt nuda. O tom žádná. Zkátka a dobře ty tóny, basy, melodie a harmonie jsou prostě důležitým prvkem mýho každodenního života.
A co teda jako nejradši poslouchám se ptáte? Já nerada škatulkování. Takže ani svůj hudební vkus (případně pro někoho nevkus, ale to už je váš problém) neoznáčím jen jednou nálepkou. Poslouchám všechno, co se mi líbí. Od popu, přes rock, punk, EDM, rap až po r'n'b a třeba jazz a soul. Můj "hudební" život měl různý fáze a období. Byly doby, kdy jsem víc poslouchala rock a i tvrdší věci jako třeba metal. Pak bylo období rapu a hip-hopu. A pak se to tak nějak všechno zamíchalo. A teď převažuje punk-rock, pop a elektronika. A kdyby jsme mluvili víc konkrétně, tak je to Ed Sheeran, Fall Out Boy, Good Charlotte, Sam Smith, John Newman, Avicii, Calvin Harris, Daft Punk, P!nk, Rihanna, Pink Floyd, Beatles, Panic!At the disco, Maroon 5, Queen, Rudimental, Nirvana, My Chemical Romance, Martin Garrix, Hardwell, Swimm Deep, Nervo, Pharrell Williams a momentálně můj nejnovětší objev The Weeknd...A to samozřejmě není všechno. Jak vidíte, je to docela různorodá a rozmanitá partička.
Teď si tak řikám, že vlastně oblíbená hudba o člověku hodně vypovídá. Je to taková sonda do duše. Nechat někoho nahlídnout do mýho ipodu, případně jinýho přehrávacího zařízení by bylo krajně osobní záležitostí..  Takže vy, co tohle čtete, si toho važte!))))

Vaše T.


P.S.: V budoucích příspěvcích bych se sem tam ráda blíž zaměřila na nějakýho oblíbenýho interpreta a trochu víc o něm poreferovala...

Please, don't make me adult

Dobrý den. Řekněte mi něco o sobě. Co je Vašim životním cílem? Máte nějakej směr? Co v životě chcete? A kde se vidíte za 10 let?

Hm. Já asi ani nevim. Story of my life. Nevim. Žiju tak nějak součastností, neplánuju a nepřemejšlim do budoucna. Protože budoucnost mě děsí. Stejně tak ta krutá realita, kdy už na člověka čekaj ty "dospělácký" věci. Takže se to pravděpodobně snažim vytěsnit. Já asi nechci bejt dospělá. Děsí mně to, a tak nad tím nepřemejšlím. A mojí matku to vytáčí do nepříčetnosti. Nemám prej žádnej směr, žádnej cíl, žádný ambice. No, to asi nemám. Ale mám určitou představu. A ta se pravděpodobně nebude shodovat s představou mejch rodičů.

Už od mala všichni slyšíme, že se musíme dobře učit, abysme měli dobrou práci a vydělávali peníze a dokázali se o sebe postarat. Neměli bysme kouřit, pít moc alkoholu, nedejbože brát nějaký jiný srandy. Měli bysme sportovat a cvičit a jíst zeleninu a bejt zdravý. A spokojený. A tady je to pro mě klíčový slovo a zároveň kámen úrazu: SPOKOJENOST. Já chci bejt spokojená a šťastná. Kdo tvrdí, že budu spokojená se 2 vysokoškolskejma titulama, prací za 60tisíc měsíčně, manželem, 2 dětma, psem a bílým plaňkovým plotem? Kdo tvrdí, že nebudu spokojená jako bezdětná baťůžkářka, která žije ze dne na den a procestovala půlku světa? Proč nemůžu bejt spokojená jako svobodná kadeřnice s jedním dítětem v 2+kk? Spokojenost je pro mě hodně relativní pojem. Hodně subjektivní. Každej má rád jiný věci, každej má jiný názory, jak s oblibou řikám, "prostě každej je ňákej". Tak i ten "každej" bude spokojenej s jinou prací, jiným životním stylem a s jiným majetkovym zázemím. Proč bych měla koukat svrchu na člověka, co sedí za pokladnou v nějakým hypermarketu? Když je mu tak dobře a stačí mu to, tak proč ne? Určitě velká většina rodičů chce, aby jejich dítě bylo šťastný, zdravý, spokojený a aby se mu dařilo. Všichni chtějí mít doma právníky, doktory, politiky, prezidenty. Ale nikdo nemůže nikomu nutit "svojí představu" štěstí a spokojenosti. A i když už se to některejm rodičům podaří, že přenesou na dítě tu svojí ideu, tak pak člověk dělá celej život něco, co sám nechtěl, co ho nebaví a je tak nějak nešťastnej. Časem si asi zvykne, protože zvyknout se dá skoro na všechno, ale pak z něj bude robot, co pracuje, aby měl na chleba. Jo, to asi trochu přehánim. Ale nějak takhle si to představuju. Samozřejmě, že nejsem tak naivní, abych věřila, že každej musí dělat to, co ho 100% naplňuje a baví a že v pondělí ráno už nemůže dospat s tím, jak se těší na další pracovní tejden. To rozhodně ne. Ale dělat něco s odporem je taky "na prd". Samozřejmě, že občas člověk nemá na výběr, aby se uživil a postaral o sebe a svoje rodiny. Ale to už je jinej příběh. Teď mluvím o svobodný volbě povolání v závislosti na schopnostech a vzdělání.
Takže když to shrnu do nějakýho závěru. Tak nějak jsem přišla na to, kde se bere ta moje NEpředstava o budoucnosti. Mám strach ze špatnejch rozhodnutí. Mám strach, že dopadnu jako ten robot, co vydělává na chleba. Že se unáhlim a "upíchnu" v něčem, co dělat vlastně nechci, ale momentálně se mi to nabídlo. A budu trávit dny myšlenkama, na to, "co by kdyby" a co kdybych tenkrát vlastně nešla dělat tohle a tamto, ale odjela do tý Ameriky, Anglie, Austrálie a tak dále dle abecedního řazení. Tím pádem to svoje rozhodnutí odsouvám na neurčito....

Vaše T.

The Tales of Madness

Zakládám si blog podruhý v životě. Možná už naposled. Možná taky ne. Jedním důvodem je to, že mi to "vypisování" prostě chybí a druhým je, že mám dlouhodobě touhu dělit se se světem o svoje brilatní myšlenky a postřehy a geniální názory a ideje. A o to Vás prostě nemůžu připravit. 

Možná budu psát o sobě. Možná o Vás. Možná to bude očista duše. Možná mi z toho hrábne. Možná Vás to bude bavit. Možná to bude bavit jen mě. Možná to nikdo nebude číst. Možná mi je to úplně jedno.

Možná je, jak vidíte, pravděpodobně moje oblíbený slovo. Já si ho překládám většinou jako alibistickou snahu vyhnout se odpovědi a nebo jako "nevím". Což je rozhodně moje oblíbený slovo. Já totiž nic nevím. A asi ani nechci vědět. Radši. Jsem prostě holka, co nechce vyrůst. A rozhodně budu psát, jak mi "zobák narost".Ale tolik už o mně. Jdeme na ty příběhý šílenství.

Enjoy!

                                                                                                                                      

Vaše T.