Nevím, jak to máte vy, ale já jsem asi lehce schizofrenní. A neumím se rozhodovat. Skoro na denní bázi se dostávám do situací, kdy se ze mě stává rozpolcená osobnost. Ať už se to týká rozhodnutí, co budu dělat po práci, co si objednám v restauraci případně v kavárně, kam a s kým pojedu na dovolenou a nebo jestli půjdu na drink s tím klukem, co si jednou za čas vzpomene, ozve se a tahá mě ven.
Občas si připadám skoro jako v songu od Beatles "hello, goodbye". A většinou je to tím, že chci víc věcí, nebo je chci úplně všechny najednou a nebo vlastně nechci žádnou. Já totiž chci po práci lenošit a číst si a zároveň jít běhat nebo na jogu, chtěla bych jít mezi lidi, ale taky bych ráda byla sama, chci si dát k večeři salát, ale zároveň hranolky s burgerem, chci si objednat v kavárně flat white, teda vlastně cappuccino, ne vlastně ice latte, na jednu stranu mě láká jít na drink s tím klukem, ale na druhou stranu je dalších deset důvodů, proč bych neměla. Neustále jsem někde mezi a snažím se vybrat si tu nejlepší, nejzábavnější, nejakceptovatelnější, nejslušnější, případně nejzdravější možnost. Ale kdy se vlastně rozhoduju sama za sebe a kdy za to, co by se mělo nebo "co by tomu řekli lidi"? Vlastně se mi tak pere hlava a "srdce". Hlava za ten rozum, za ty zdravější, dietnější, slušnější možnosti a srdce za to, co možná fakt a víc chci, za ty prasárny k večeři, za ty morgany s colou, za to válení se v posteli a nic nedělání.
Řikáte si, kolikrát nám tady ta holka hlásala, jak je život krátkej, tak proč se podle toho neřídí a nedělá si teda, co sama chce? Upřímně, většinou se fakt snažim. Dělat všechno podle sebe a abych byla spokojená. Jenže někdy to neni tak jednoduchý. Nátlak okolí, rodiny, kamarádů na to, co by se mělo, je prostě znát. Měla bych bejt krásná a hubená, tak si prostě asi dám radši salát (já teda upřímně zeleninový saláty fakt ráda, takže asi blbej příklad) a dvojku bílýho, než nakládanej hermelín a morgan s colou. Měla bych šetřit peníze, tak si nekoupím třetí a skoro totožný Nike Rosheruny, ale hodim peníze do prasátka (haha, nope, nedopadlo, fakt jsem si je koupila...). Měla bych bejt slušná a netahat se s chlapama, se kterejma randili moje kamarádky, protože to neni fér. Ale co když by se mi fakt hrozně moc moc moc líbil a chtěla bych ho? (nikdo takovej doopravdy neni, jen příklad) Měla bych to udělat, protože to chci a nebo bych měla dát ruce pryč a říct si okolí tvrdí, že "to se prostě neděla!".
Můj oblíbenej citát je "the less you care the happier you will be". A taky podle toho dost často tvrdím, že mě uplně nebere, co si o mě myslí ten a tahle. Jen jen pár lidí na jejichž názoru mi doopravdy hodně záleží. Snažím se chovat a jednat sama za sebe a za to, co chci, ale nedělá to ze mě vlastně totálního sobce? A neni vlastně teda klíč ke spokojenosti bejt trošku sobec? Jo, jednou jsem spala s bejvalým svojí kamarádky. Ano, fakt sem to udělala a v tu chvíli mi to bylo jedno. Chtěla jsem to tak. Byla jsem sobec. Ale časem přišlo vystřízlivění, stud a lítost. Kamarádka sice tvrdila, že jí je to fuk, ale myslím, že tak uplně asi nebylo. I když to byl vůl. Je teda lepší nebejt ten sobec a dělat věci nezištně pro druhý a cejtit se pak o něco líp? A budu se vlastně cejtit líp nebo budu mít pocit, že nedělám, co bych doopravdy chtěla? Začarovanej kruh. Nedávno jsem si přečetla článek o partnerskejch vztazích a o tom, jak o vztah pečovat a udržovat ho. Člověk má myslet na druhýho, snažit se, dělat mu radost, dělat překvapení, starat se o něj, ale pozor, ne moc. Pak taky musí myslet trochu i na sebe, dělat to, co chce on sám, dělat někdy taky něco jen sobecky pro sebe, aby nebyl frustrovanej. Najít "něco mezi". Takže si tak řikám, že klíčem k řešení všeho je vlastně asi ta rovnováha. Rovnováha ve všem. Zní to teda dost otřepaně, ale aby byl člověk v životě spokojenej, musí s najít tu svojí rovnováhu. Asi na tom něco bude a já se na to budu snažit myslet.
Takže to bude asi následovně... dám si k večeři burger se salátem a zapiju to bílým vínem s colou. Pak se půjdu chvilku proběhnout a u toho si budu číst knížku a chlapi radši nechám plavat...
Vaše T.
