Oxford Tales: Den 35

Jsem tu teprve měsíc a kousek a už se mi to zdá jako šíleně dlouhá doba. A co jem za ten měsíc a kousek zjistila? Změnila jsem některý svoje názory, pár věcí o sobě zjistila a trošku začla nacházet směr, kterým by se měl můj život ubírat. Respektive jak bych chtěla, aby se ubíral.

Poznatek číslo jedna je, že život v Anglii je naprosto stejnej jako všude jinde. Všude je chleba o dvou kůrkách. Všude svítí to samý slunce. Alkohol je pěkně drahej (ehm kromě Čech.. ). Všude člověk narazí na debily. A z nebe padaj ty stejný srážky. Jak v Oxfordu, tak v Praze, tak v Miláně, tak ve Vídni. Jak řekla moje cvičitelka jogy. "Vycestovat do zahraničí?? 100% doporučuju, pár měsíců, rok, naučit se jazyk a tak dále. Ale žít tam? Proboha! Co by tam člověk dělal.." Asi tak. Jedna známá mojí mamky ve 20ti opustila Prahu, a cestovala. Austrálie, Novej Zéland, USA a tak dále. A najednou zjistila, že jí je 35 a nic nemá. Jen několik krásnejch zážitků. Vrátila se do Prahy a chtěla chlapa, rodinu, bydlení, budoucnost. Teď je jí 38 a snaží se o první dítě. Jooo, všechno má svoje pro a proti.

ADD 1. K tomu alkoholu. Vtipná věc. V restauraci se sem tam nějakej host (máme tu ze 70% důchodce a starší páry) dá do řeči s kolegyněma (mě se to upřímně nestává. nerozumim proč). Většinou si všichni povádaj s holkama Španělkama, resp přesněji s holkama z Kanárskejch ostrovů. Jo. Exotika. Angláni to znaj, jelikož tam jezděj na dovči. Tenerife a tak dále. Vybavujou se s nima. Rozplývaj se nad španělštinou, nad krásou ostrovů a tak dále. Mě když se někdo zeptá odkud jsem a já odpovím "Czech republic" reakcí mi bývá buď naprosto zmatenej výraz doplněnej "What?" a nebo jen znuděný přikývnutí. Začla jsem k tomu dodávat "You may know it as Czechoslovakia". Česká republika, neboli krásný srdce Evropy je známý u těch lidí, kteří rádi pijou. Jsme ráj alkoholiků. Někde v hotelu se povalovala "alkoholová" mapka Evropy. Tak dobrejch 80% destilátů a dalšího alkoholu byl nacpanej v tom malým krásným evropským srdíčku. So what? Kde se hodně pije, tam se dobře žije. Ale ten alkohol mi tu občas chybí. Dát si koktejl za 8 liber? To mě rve žíly. Ach. Jak mě chybí morgan s colou za 70,-. A jelikož jsem tady tak nějak na odvykačce, tak rychle ztrácim svojí poctivě vychlastanou formu. Minule jsem si dala 2 decky bílýho a pak jedno pivo a cider (dohromady asi během 2 hodin) a už jsem měla problém s rovnováhou. Přisuzuju to taky všudypřítomný únavě.

Poznatek číslo dvě. Já nejsem člověk, co by mohl trvale žít v zahraničí. Pár měsíců jo, roky ne. Miluju Prahu. Je to moje nejoblíbenější místo na celým světě. New York, Londýn, Berlín ať se jdou zahrabat. Samozřejmě, že k tomu velmi přispívá fakt, že tam mám všechny svoje milovaný. Rodinu, nejlepší kamarády, známý, bejvalý kolegy, bejvalý lásky a tak dále. Mám tam prostě 26let svýho života a to se jen tak neodpáře. Ale stejně. Praha je prostě nádherná. Chybí mi vyhěnout z domu na pivo, ať už doma nebo v centru a do 5ti, či 30ti minut vidět lidi, který mám ráda. S kterejma je mi dobře.
Poznatek číslo tři. Velká většina Angličanů je dost arogantních. Já na ně panebože začínám bejt už alergická. Jednak tomu napomáhá fakt, že se k nám chovaj většinou jak k levný pracovní síle z východu (od ČR po Rumunsko, všichni jsme "ukrajinci") a jednak, že si myslej, že jsou pupek Evropy. Myslej si o sobě bůhví co. Minule k nám do restaurace přišel děda-důchodce tak okolo 65, možná víc. Dal si véču a chvíli se zakecal s Anet, když zjistil, že je z ČR. Byl to milovník klasický hudby, takže sypal z rukávu jména jako Dvořák a Smetana. Do tý doby byl relativně sympatickej.Po zaplacení, když odcházel se na nás obrátil a řiká  "Víte, já nechci aby sem proudili davy lidí, VY ALESPOŇ pracujete, takže platíte daně, ale ti uprchlící z Afriky, ty pracovat nebudou a já je nebudu platit ze svejch peněz, já je tu nechci. Řekl to tónem, ze kterýho bylo docela jasný, že nás řadí přibližně na jejich úroveň, jen o stupíneček vejš, protože "my alespoň pracujeme". Koukám na něj, usmívám se a kejvu a v duchu si řikám "jooo dědku, díky takovejm jako ty máme brexit.." Já nejsem škodolibá nebo nepřející (většinou), ale probudilo se ve mě moje evil alter ego, a pomodlila jsem se (k Bohu asi ne) s tim, ať se jim ten jejich zasranej brexit vymstí. Ať jim zdrhne veškerá pracovní síla, protože s tím jak rychle padá libra se tu za chvíli už nikomu nevyplatí pracovat. A ať jim to trošku zatřese tou jejich vyspělou ekonomikou.
Poznatek číslo čtyři. Poslední dobou přemejšlim nad tím, že stárnu a nějak dost věcí mi utíká. Chtěla bych vlastní bydlení. Svůj malej byteček, kterej bych si přeměnila k obrazu svýmu. A nikdo by mi nedělal bordel v kuchyni. Nemusela bych se s někým přetahovat o pračku a nikdo by mi nevyčítal, že jsem si vzala k jídlu jedinou misku. (Jo, to se fakt stalo.) Chtěla bych už nějakej svůj život. Skutečnej život. Budoucnost.

ADD 4. Máme v celým baráku jedinou misku. Na 8 lidí. Takže se o ní logicky střídáme. Udělala jsem si do ní svačinu, najedla se a asi po 15minutách jí šla umejt a vrátit na místo. Přišla za mnou Lidia (34 letá spolubydlící ze Španělska, resp z Kanárů, která mi začíná pěkně lezt na nervy) s tím, že je to její oblíbená miska a že z ní ráda jí cereálie ráno a že neví, jestli jsem to byla já nebo někdo jinej, ale někdo si jí nechal přes noc asi v pokoji a ráno tam nebyla. Tak na ní koukám jak z jara. A ona to fakt myslela vážně. Tak jí řikám, že je nás tady 8, střídáme se o jednu debilní misku a že prostě to, že nemá z čeho jíst cereálie ráno je čistě její problém a holt si bude muset asi koupit svojí misku, pokud jí to tak hrozně vadí. Já taky jim pokaždý z nečeho, co je prostě k dispozici (a že toho moc neni). Mimochodem já tu misku v pokoji neměla. Grr. A to je s ní pořád. Ona si věčně jen stěžuje. A jelikož je jí 34, tak si přijde asi důležitá. Já bych spíš řekla, že ženská, co bydlí v 34 letech v domě se 7 cca 22-26letejma lidma má nějakej razantně větší problém, než je miska k snídani. Tak ať si hledí toho.

Poznatek číslo pět. Je trochu nahodilej, ale musím se o to podělit. Doufám, že mě někdo nepochopí špatně. Já nejsem rasista. Opravdu ne. Razím heslo žij a nech žít. Ale Asiati (a Číňani zejména) jsou zvířátka. Jsou to čuňata, uklízet po nich stůl je za trest. Nejlepší by na to bylo vzít plamenomet. Jsou jako kobylky. Když viděj jídlo, tak tam nalítnou v hejnech a sežerou toho 3x tolik, co normální člověk. Navíc strašně ale opravdu STRAŠNĚ NAHLAS MLASKAJ. Když jdu kolem nich mám chuť jim vrazit facku. Ke korytu s nima. A taky smrděj. Hrozně. V bejvalý práci mi šef řikal, že Čínani jsou uplně blbý a obchodovat s nima chce velkou dávku trpělivosti. Nevěřila jsem mu to. Ale tímto se mu omlouvám. Je to fakt. Jsou uplně mimo. Navíc jsou to teda největší rasisti, který jsem viděla. Včera přijela delegace s nějakým budhistickym mnichem, seděli v lobby, bavili se smáli a když přišel na recepci taxikář (černoch) tak zařvali na celý lobby "aaa negr". Pán chvíli koukal a pak radši odešel. Asi jim nějak nedošlo, že negr je trošku mezinároní slovo. Takže tolik příklad k jejich taktu a inteligenci. Omlouvám se, je to sice trochu jak z deníčku malýho xenofoba, ale na mou obranu jsou to jen 100% fakta. Nesoudím podle jednoho člověka, nebo jedný skupiny. Máme v restauraci Asiaty denně. Vídám je denně přes měsíc. U jídla. U pití. A tak. A takhle to prostě je.

Poznatek číslo šest. Neni tolik poznatek, jako spíš přístup, na kterej se snažím naladit. Nejsem máslo, nejsem máslo, nejsem máslo! A já to dám. Jelikož jsem tady jen kvuli angličtině, nehodlám si tu našetřit na vilu s bazénem, tak pokud to opravdu překročí nějaký meze, tak s tím seknu. Ale nějakou dobu to chci vydržet. Negativní zkušenost, taky zkušenost. Něco mi to rozhodně dá.



Vaše T.

Oxford Tales: Měsíc 1

Přežila jsem. První měsíc je za mnou. Upřímně jsem čekala, že to bude mnohem víc náročnější psychicky, ale překvapivě je to hlavně náročný fyzicky. Ranní vstávání, večerní návraty okolo 22h. Pak hned spát a v 5:30 nebo 4:40 opět budíček. A já, člověk, kterej pro život a fungování potřebuje spát alespoň 8 hodin, spím průměrně 5 hodin denně. 7, když se vážně zadaří. Pak ty jízdy na kole. Jelikož je to moje kolo stará šunka, tak se na něm jezdí opravdu blbě. Navíc mi zadní kolo tak samo od sebe přibržďuje a taky přehazuje, kdy chce. Sednu na něj a po pár metrech už mě pálej svaly na stehnech. Doufám, že to časem otupí a nebude se to ještě zhoršovat. Jinak snad budu chodit pěšky. Ne, nebudu. Je to 35minut.
Psychicky jsem na tom zatím relativně fajn. Ne, ještě jsem se nezbláznila. A Ano, samozřejmě se mi stejská. Ale pořád jsem příčetná. Trochu se tomu sama divím. Jelikož pár lidí v práci není uplně podle mýho gusta. Ale zatím je to měsíc. Možná, že v lednu přijedu domu jako uzlíček nervů. Hopefully not. Vlastně ne.V žádným případě nepřijedu jako troska. Protože nejsem máslo.  Zaslechla jsem, že D. (superviser) dokáže dělat holkám ze života peklo. Většina už kvuli ní brečela a dřívější holky prý celkem pravidelně. A na to já jsem teda Anet řekla,  že mě teda nějaká zakrslá, prdelatá rumunská čůza fakt nerozhodí. H*vno na mý botě. Omlouvám se za ten výraz, ale prostě jo. Zatím na mě nic nezkoušela, kromě jejího obvyklýho rozkazování a komandování. Občas mě zkouší poučovat, ale já většinou odpovídám je OK, Sure a Yeah, no problem s výrazem "polib mi p*del" a pokrčením ramen v závěsu, tak možná chápe, že mě to asi nerozhodí. Je fakt, že si tady ten pobyt nechci zprotivit, a s tím i celej Oxford, potažmo Anglii. Takže se budu snažit bejt nad věcí. Už jsem i přemešlela, že třeba po Vánocích mrknu na jinou práci. Abych se trošku dostala i k tý pořádný Engličtině. Ale uvidíme. Jelikož s novou prací bych si musela hledat i nový bydlení a tak. A to nebude tak jednoduchý.
Jsem zvědavá na ty měsíce další. Jelikož jsem byla přesvědčená, že nejhorší budou první dva měsíce. Spíš to vypadá, že třeba první 3 měsíce by mohly být ok a potom se to bude zhoršovat. Trochu to hodnotím podle Anet, která je tu 5 měsíců, a ještě měsíc bude a už to tu nenávidí. Počítá dny. Ano, denně mi hlasí, že už "jen 25 dní...už jenom 23dní...". Možná počítá i hodiny. Nedivila bych se. But we will see. Moje častá věta. Nebudu předbíhat, nebudu stresovat a uvidím, co budoucnost přinese.


Vaše T.

Oxford Tales: Den užaninevimkolik

Já.Jsem.Hrozně.Unavená. Včera jsem měla off, takže jsem se konečně vyspala. Spala jsem 11hodin. Poslední dny jsem vstávala 4:40, tak jsem to musela dohnat.
Za tenhle týden se toho zas tolik zajímavýho neudálo, spíš tak dávám vědět, že žiju. Práce pořád tak nějak stejná, to se dalo čekat. Mám trošku problém s D. (superviser), jelikož mi dělá trochu naschvály a posílá mě dřív domu. Třeba o hodinu a víc. A když je člověk placenej od hodiny a ona ho pošle 5x do týdne dřív min o hodinu, tak už je to na penězích trošku znát. A jelikož je tady všechno dost drahý, začínám mít trochu pocit, že nevyjdu s penězma. No, uvidíme.
Za bydlení (čti za pokoj 2x2metry) tu platím 100liber týdně. To je 400 liber měsíčně. Ano, měla bych za to malinkej byt v Praze. A z toho důvodu mě taky trochu se*re, že tu polovina věcí nefunguje. Jeden dřez, trouba, holkám v koupelně neodtejká umyvadlo. Nám odpadávaj dlaždičky a kape (čti teče) sprcha. A nikdo s tim nic nedělá. Je nás tu v baráku 8 a dohromady platíme opravdu víc než dost (3200 liber, tj 92000 czk), na to, aby tady ty věci fungovaly. Já vím, že bydlení v UK je (obzvlášť v Oxfordu) drahý. Ale my nebydlíme v žádným luxusu a bydlíme v celkem pofiderní čtvrti, takže člověk by byl rád, kdyby aspoň ty základní věci byly v pořádku. V úterý máme staff house meeting, někdo si údajně stěžoval, takže jsem zvědavá, co se tam vyřeší.
Jinak mimo práci chodím sem tam na tu angličtinu do centra. Je to fajn, spíš takový zpestření, aby měl člověk pocit, že se tak uplně nefláká. Navíc jsem se teda dozvěděla, že moje angličtina je na dost dobrý úrovni a je možný, že mě z těch free classes vykopnou. Takže co hlavně potřebuju je kamarád/ka Brit/ka, abych se konečně nějak začla dostávat do tý proper english. Protože mezi cizincema si prostě každej mele tu svojí a co je komu po nějaký gramatice. Takže to je asi tak úkol číslo jedna. Zjistit, kde se scházej místí a udělat si kamarádku :D Jo.Trochu challenge. Obzvlášť pro takovej polo-introvertní typ jako jsem já. Dobře, tak mezi "svejma" nejsem introvert, ale tady se ze mě docela stává :)))
Ale první pozitivum tohohle týdne. Už mám konečně bankovní účet!!! Jupí. Trochu jsem si dupla, došla tak a řekla, že čekám už 2 tejdny na schůzku, že jsem si zažádala online a co se jako děje. No a světe div se, najednou jsem mohla mít schůzku během 4 dnů (pff, prej že maj plno a objednávaj za měsíc). Další paradox je ale šek. Ten jsem dostala v práci ve vejplatní den místo toho, že nám ještě účet. A že si s tím mám dojít do banky a dostanu cash. (Samozřejmě, protože jinak by snad byl k ničemu). Tak jsem šla do bank, šoupnu pani do okýnka šek řikám jí, ať navalí peníze. A ona, že za šeky se nevyplácí cash, že to nejde. A já cože? A ona, že jediná možnost, jak vyplatit šek je na účet. Tak jí řikám, že nemám bankovní účet a ona, že si ho teda budu muset zařídit. Kill me! Takže co je teda pointa toho šeku vlastně? No, děkuju pěkně.
Jinak, co tak běžně dělám, když mám volno? Cvičím jogu doma v sušárně, jelikož do svýho pokoje se nevejdu. Vytvořila jsem si seznam kaváren a bister v Oxfordu a budu pokračovat ve svým kavárenským povalování. Už mám odškrtnutý 2. Mimochodem, pokud někdy budete v Oxfordu, nechoďte do News Café, kafe tu stojí za starou bačkoru. A sleduju Průměrňákovi. Už mám za sebou dvě série (6. a 7.).
Co se týká jídla, tak je to v hotelu na nic. Myslím, že přijedu o 10kilo těžší. Můžem si vybrat mezi snídaní a obědem. Většinou mám snídani (kterou jím jako k obědu, protože první pauzu člověk dostane až tak 11:30), jelikož je to bufet a člověk si může nabrat, co chce. Ale po čase už to taky leze krkem. Vajíčka, ovesná kaše, fazole, houby, párky (ty nejím) a pečivo. Moc pečiva. Co jsem tady, tak jsem snědla víc chleba s máslem, než za celej loňskej rok doma. Jelikož já normálně pečivo nejím (ani máslo), ale tady nic jinýho skoro neni. Abych neměla pořád jen tu snídani, tak jsem si nedávno napsala o oběd. Pro změnu. Dostala jsem smrtelnou a smrtící dávku fritovanýho blivajzu. Kupa hranolek, kupa americkejch brambor, kupa cibulovejch kroužků, to vše přelitý fazolema od snídaně. Málem mě klepla pepka. Tak jsem snědla fazole, 3 hranolky a zas si došla pro chleba s máslem. Achjo. Bude ze mě brzo chlebová koule.
Jinak už se tu dělá docela zima. Musím nakoupit nějakou zimní výbavu. Rozhodně kabát a taky nějaký teplý boty. A kolo asi za chvíli hodim do řeky. Za prvé je na něm zima a za druhý si tak nějak při jízdě dělá, co chce.Třeba samo od sebe přehazuje. Nesnášim ho.Ble.
A jaká u Vás?


Vaše T.