Dny už se mi trošku slejvaj dohromady. Jak máme různě rozepsaný směny, tak už ani moc nevnímám kdy je víkend a kdy všední den.
Každej to asi zná, někdy je to up a někdy down. Minulej post byl tak trošku down, ale teď už je to zase lepší. Naštěstí nejsem uplně typ člověka, co se na tom dně plácá dlouho. Dobře se vyspím, dám si cider a druhej den už jsem ok. A navíc si moc rozumim se spolubydlící Anet. Je to češka a je to hrozný sluníčko. Takže i kdybych se chtěla patlat někde na tom dně, tak mě dlouho nenechá. Minule mě vytáhla na kafčo a předevčírem do jazykovky. Objevila tady s bejvalou spolubydlící dvě jazykový školy, kde se vyučuje angličtina jednou denně dvě hodiny zadarmiko. Což je hrozně supr. Jsou to hodiny, kdy se na nás budoucí lektoři "učí učit", takže proto jsou zdarma, ale zase neznamená to, že by byly o něco horší. Navíc aspoň si člověk trošku oposlouchá jinej přízvuk, jelikož jsme tam samozřejmě cizinci z různých konců světa (Španělsko, Itálie, Indie, Rusko atd.) plus aspoň taky chvíli komunikujeme s rodilým mluvčím, což se mi v práci kromě obvyklýho "coffee please" nestává. Mají tam 2 levely. Low a High. Šla jsem do high, ale jelikož jsem zvyklá se podceňovat, tak jsem se děsila, co se tam na mě vybalí za šílenosti a jak nebudu stíhat a chápat atd. Ale musím říct, že na mě to byl level easy peasy lemon squeezy. Potřebovala bych větší challenge, abych tu anglinu někam pozvedla trošku. Hodně lidí bych poslala do level low, jelikož byly dost mimo, ale nikdo to tam asi moc neřeší. Vystřídali se na nás 3 učitelé. Katherine, Harry a Sophie. Dostali jsme pár okopčenejch cvičení, který jsem zvládla vyplnit asi tak během 3minut a pak se trošku nudila. Princ Harry měl gramatiku, takže jsme tvořili passive. Což samozřejmě všichni známe už ze zš. A trochu jsem si dovolila zaperlit, když se Harry ptal, k čemu passive asi tak jako je, tak řikám, že "to emphasize the subject in the sentence...". A v duchu se plácala po ramenou a přijímala ovace vestoje. Lekce utekla jako nic a musím říct, že to bylo docela fajn takhle se vrátit do lavice. Budu se snažit alespoň jednou v tejdnu zajít. Na ájině jsem pozdala Irinu (Češka) a Fredericka (Ital) a tak jsme s nima s Anet šly na pivo. Do Red Lion Pub. Já byla jen hodku, jelikož jsem měla split a vracela se hned do práce. Ale bylo to docela fajn. No celkem náročnej den. Práce-aj-pivo-práce. Ale když je člověk takhle busy, tak zase nemyslí na jiný věci. Domu v 22h a spát.
Den 13 byl trochu kratší. Jen do 14h. I když měl bejt do 15h. Jak přes obědy neni moc práce, tak si "superviserkyně" (nebo superviserky?) zvykly mě posílat domu třeba o hodinu a i víc dřív. Ale příště už se ozvu, jelikož už mam takhle ukrojenej skoro celej pracovní den. A jelikož jsem placená od hodiny, tak se mi to uplně nelíbí. A kdybych teda odmítla a rozhodla se tam poflakovat, tak mě frajerky dokážou odlogovat (česky odpíchnout) z kanceláře, aniž bych o tom třeba věděla. Svinský. Ale pokud teda bude mít někdo problém, a řekne mi, že mě nebudou platit, když tam něni práce, tak řeknu, že to neni můj problém, mám slíbenejch 40hod týdně a případně si dojdu promluvit s Keithem (manažer). A pokud to jde z jeho hlavy, tak mu řeknu, heleďte se milej pane manažer, já tady taky vůbec nemusim bejt žejo! Moje pracovní smlouva totiž neni vůbec pracovní smlouva. Je to kus papíru s hodinovou mzdou a počtem dní dovolený a v podstatě mi umožňuje se sebrat, sbalit se a ze dne na den skončit. V tom případě je můj záložní plán Porstmouth (máš radost Kami, žejo?). I když i tady v Oxfordu je věčně vylepený ve výlohách, že někdo hledá zaměstnance. Kavárny, Puby a obchody. Všude. Horší by to bylo s bydlením.
No ale zpět k práci. Po obědě byl klid, tak jsem šla na bar a musela jsem předvést třetí superviserce Manu (resp Emanuelle/ Francouzska), jak dělám cappuccino a latte. Cappuccino jsem dělala jen jednou a latte vubec. Tak jsem jí to předvedla. Asi 3minuty beze slova čuměla do toho šálku a já si řikala panebože, co sem zas udělala blbě. No a ona nakonec, že je překvapená, že tak krásný cappuccino dlouho neviděla a že se mi to povedlo a jestli jsem to dělala fakt poprvé a prostě celá nadšená. Taky koukám na ten paskvil s pěnou v hrníčku a přemejšlim, jestli nemá něco s očima, já z toho stejně nadšená nebyla. Pak ať udělám latte. A já schválně na ní, jakej je rozdíl mezi cappuccinem a lattem. Stejně tak jsem se ptala i držky Doriny, která mě to "učila" minulej tejden a ta řekla, že vlastně žádnej, ať do jednoho dám kakao a vydávám to za cappuccino. Manu mi řekla, že rozdíl je v tom, že cappuccino se leje od kraje hrníčku a latte do středu. Uff. Jako. Pardon. Ale. Ne. Každej alespoň průměrnej milovník kafe ví, že cappuccino je shot espressa, trošku spařenýho mlíka (řekněme třeba 1díl) a velká čepice pěny (2 díly). Latte je v podstatě naopak: 1 shot espressa, 2díly spařenýho mlíka a 1 díl pěny. Tzn. latte je víc mléčný a míň pěnový než cappuccino. A tady je to prostě asi každýmu jedno. Udělá vám to samý espresso a naleje vám do toho to samý spařený mlíko a tim, že na to hrcne kakao to vydává za cappuccino. Vlastně tomu asi mužete řikat jak chcete. Já bych to asi prostě nazvala kafe s mlíkem. Ale jo, neni to žádná top kavárna, je to obyčejnej hotelovej bar. Každopádně Manu se líbilo jakej mam grif v nalejvání pěny a donutila mě udělat latte ještě 3x, abych si zkusila "malování". Prosimvás, já to držela poprvé v životě v ruce jo? Takže jaký asi tak malování. To se lidi učej na kurzech. No ale každopádně mě to baví. Možná budu trenovat víc. Ještě kdyby tak měli kvalitní plnotučný mlíko a ne nějakou břečku z velký bedny. To by taky pěnilo jinak.
Po práci jsem musela pro pár věcí do Primarku. Jakože třeba baťoh, legíny, polštářek atd. Primark je sice kvalita na prd, ale za ty ceny to fakt nejde nekoupit. Sportovní legíny za 4libry? Mikina za 7? No nekup to. Jelikož teď zrovna neoplývám zlatem a jinými drahými kovy, tak je pro mě Primark číslo jedna. Pak jsem si ještě koupila podložku na jogu, jelikož cvičit na ručníku se nedá a já to bez jogy prostě nedám. Ta byla drahá, to mi krvácelo srdce (a peněženka), ale musela jsem! Pak jsem jela domu, zacvičila si jogu na nový podložce, udělala si véču a jen tak odpočívala. Pak spát a ráno hurá do práce. Naštěstí pátek je poslední pracovní den a já mam sobotu a neděli off! Jupí! Bude kino- Bridget Jones's Baby. I když 10liber za lístek taky nic moc.
Vaše T.
P.S. Doufám, že nikomu nevadí moje prokládání anglickejma výrazama. Vim, že spousta lidí je na to alergickejch. Já občas taky, ale tady mi to přijde takový jakože akurátní... Takžee... hele... i kdyby vadilo..stejně máte smůlu... :P
pátek 30. září 2016
pondělí 26. září 2016
Oxford Tales: Feeling blue..... or more like pissed off
Dneska se necejtím uplně fajn. Fyzicky naprosto v pořádku, ale psychicky nic moc. Možná k tomu trochu přidává i fakt, že je od rána šedivo a ošklivo a ještě navíc mam split shift. Jsem tu dneska teprv 10. den. Ale už mi to přijde třeba jako 3 týdny. Z práce se pomalu a jistě stává ta samá rutina. Trochu se toho děsím. Mužou se stát dvě věci. Za prvé se z toho zblázním a budu se muset zabít (čti koupit letenku, skočit na letadlo a odfrčet) a nebo za druhý si na to zvyknu, poddám se tomu a naprosto se odnaučim používat mozek a až přijedu tak půjdu vrátit diplom.
Dneska fakt myslim naprosto pozitivně. A všechno mě tu s*re!
Třeba to, že když cokoliv potřebujete,tak musíte podstupovat dlouhý byrokratický procesy. Například bankovní účet. To je tak krásnej příklad naprostýho prudění lidí. Musíte si sjednat osobní schůzku na určitej termín, kdy s vámi udělaj interview na téma kdo jste, odkud jste, co děláte v UK, kolik budete vydělávat, na co potřebujete účet, jestli máte v plánu spořit, jestli máte v plánu pravidelně ukládat větší částky, jestli máte bankovní účty jinde po světě, kde platíte daně, jakou máte rádi barvu, která zmrzlina je vaše nejoblíbenější a jak se jmenoval váš nejlepší kamarád, když vám bylo 12. Ne, nenechala jsem se unést. A pak půjdete na druhou schůzku, která je bůhví k čemu. A jelikož teď je v Oxfordu nějakej populační boom nebo co, a první schůzky už od miulého týdne objednávají na půlku října, tak mi slečna v bance doporučila zažádat si online, oni mě kontaktujou zpět do cca 5ti dnů a já jen nakráčim do banky s nějakejma dokladama a pasem a bude to. Takže jsem fakt zvědavá. Jelikož nemám účet, tím pádem nemám vejplatu. To mě trošilililinečičinku štve. Takže jsem vyplnila formulář online s kolonkama typu jaký je váš hrubý roční příjem (who the hell knows!), jaký je váš čistý měsíční příjem (well I would love to know too...), jestli plánuju spořit (no, thank you) a co jsem měla včera k večeři (těstoviny s máslem a sýrem...yeah I know....). Vážně moc doufám, že to klapne a někdo se mi ozve a nebudu se teda muset objednávat za měsíc na nějakej výslech. Takže to bylo za 1).
Za 2). MHD. Je to tu drahý jak prase, a ještě navíc vás to o víkendu nikam nedoveze! Panebože, když mám platit fifty fucking pounds měsíčně za kartičku, tak teda předpokládám, že mě to odveze a přiveze odkudkoliv, kamkoliv a kdykoliv. A ne, že se o víkendu před 7 ranní nikam nedostanu. Totéž platí po 11 večerní. Minule jsem čekala na autobus, kterej jezdí každejch 10 minut, cca 40minut. Prostě jen tak vynechaly 4 autobusy. Ve čtvrtek v 18hod.! A taky prosimvás v autobusech nikdo nehlásí na jaký se nacházíte stanici. Takže prostě odhadem někde vystoupíte, pokud jedete poprvé a nebo musíte stát u řidiče a ptát se. "Jaká je další stanice? A kdy bude stanice xx..?" Jak blbec. Ale pamatuju si, že tohle mě dost štvalo už tehdá v Londýně. UK je prostě ve spouště praktickejch věcech dost...ehmm... special.
Za 3). Jídlo a pití. To jídlo je tady tak kurevsky drahý, že se mi chce brečet. Ano, samozřejmě, že je to nějak přizpůsobený výdělku a nemůžu to srovnávat, ale dyt já do háje ještě nic nevydělávám! Za pytlík salátu, pytlík mrkve, 4 rajčata, mlíko, bílej jogurt, fetu, vajíčka a muslli jsem dala 20liber! D V A C E T L I B E R!!!! No a o jídle a pití v barech a restauracích ani nemluvím. Já takovej hospodskej a kavárenskej povaleč! Pivo za 3-4 libry. A drink za 7liber. That's a fucking rip-off! Takže asi tak vyjímečně. Určitě ne každej tejden.
Za 4). Kolo. Já nenávidim ježdění na kole. A tady jsem nucená ho používat 2-4x denně. Upřímně pro mě je to vážně nejhorší část dne. Když vylezete v 5:30 do tý zimy (a tmy!) venku a rádi byste nastoupili do vyhřátýho (klidně i studenýho) autobusu a pohodlně se dovezli kamsi a pak si kousíček došli do práce. A teď musíte sednout na rozvrzaný starý kolo, co sotva jede a vydává tak hroznej skřípavej zvuk, že už i v práci musej slyšet, že jsem vyrazila. NESNÁŠIM!
No.. trochu se mi ulevilo. Pro dnešek to bude asi vše. Však já si určitě ještě něco najdu.
U nás v ČR si každej věčně na něco stěžuje (ano, pro rejpaly, vím že já si právě teď v celým příspěvku taky jen stěžovala), ale ve finále si myslím, že se u nás nikdo nemá tak blbě. Všechno docela hezky funguje. Pivo je levný. Autobusy jezděj. A počasí taky neni tak hrozný. Možná se brzo vrátim..
Vaše T.
P.S. Omlouvám se za výše uvedené výrazy, ale v kuchyni se neustále někdo fuckuje a fuckinguje, takže už to asi tak trochu vstřebávám...
Dneska fakt myslim naprosto pozitivně. A všechno mě tu s*re!
Třeba to, že když cokoliv potřebujete,tak musíte podstupovat dlouhý byrokratický procesy. Například bankovní účet. To je tak krásnej příklad naprostýho prudění lidí. Musíte si sjednat osobní schůzku na určitej termín, kdy s vámi udělaj interview na téma kdo jste, odkud jste, co děláte v UK, kolik budete vydělávat, na co potřebujete účet, jestli máte v plánu spořit, jestli máte v plánu pravidelně ukládat větší částky, jestli máte bankovní účty jinde po světě, kde platíte daně, jakou máte rádi barvu, která zmrzlina je vaše nejoblíbenější a jak se jmenoval váš nejlepší kamarád, když vám bylo 12. Ne, nenechala jsem se unést. A pak půjdete na druhou schůzku, která je bůhví k čemu. A jelikož teď je v Oxfordu nějakej populační boom nebo co, a první schůzky už od miulého týdne objednávají na půlku října, tak mi slečna v bance doporučila zažádat si online, oni mě kontaktujou zpět do cca 5ti dnů a já jen nakráčim do banky s nějakejma dokladama a pasem a bude to. Takže jsem fakt zvědavá. Jelikož nemám účet, tím pádem nemám vejplatu. To mě trošilililinečičinku štve. Takže jsem vyplnila formulář online s kolonkama typu jaký je váš hrubý roční příjem (who the hell knows!), jaký je váš čistý měsíční příjem (well I would love to know too...), jestli plánuju spořit (no, thank you) a co jsem měla včera k večeři (těstoviny s máslem a sýrem...yeah I know....). Vážně moc doufám, že to klapne a někdo se mi ozve a nebudu se teda muset objednávat za měsíc na nějakej výslech. Takže to bylo za 1).
Za 2). MHD. Je to tu drahý jak prase, a ještě navíc vás to o víkendu nikam nedoveze! Panebože, když mám platit fifty fucking pounds měsíčně za kartičku, tak teda předpokládám, že mě to odveze a přiveze odkudkoliv, kamkoliv a kdykoliv. A ne, že se o víkendu před 7 ranní nikam nedostanu. Totéž platí po 11 večerní. Minule jsem čekala na autobus, kterej jezdí každejch 10 minut, cca 40minut. Prostě jen tak vynechaly 4 autobusy. Ve čtvrtek v 18hod.! A taky prosimvás v autobusech nikdo nehlásí na jaký se nacházíte stanici. Takže prostě odhadem někde vystoupíte, pokud jedete poprvé a nebo musíte stát u řidiče a ptát se. "Jaká je další stanice? A kdy bude stanice xx..?" Jak blbec. Ale pamatuju si, že tohle mě dost štvalo už tehdá v Londýně. UK je prostě ve spouště praktickejch věcech dost...ehmm... special.
Za 3). Jídlo a pití. To jídlo je tady tak kurevsky drahý, že se mi chce brečet. Ano, samozřejmě, že je to nějak přizpůsobený výdělku a nemůžu to srovnávat, ale dyt já do háje ještě nic nevydělávám! Za pytlík salátu, pytlík mrkve, 4 rajčata, mlíko, bílej jogurt, fetu, vajíčka a muslli jsem dala 20liber! D V A C E T L I B E R!!!! No a o jídle a pití v barech a restauracích ani nemluvím. Já takovej hospodskej a kavárenskej povaleč! Pivo za 3-4 libry. A drink za 7liber. That's a fucking rip-off! Takže asi tak vyjímečně. Určitě ne každej tejden.
Za 4). Kolo. Já nenávidim ježdění na kole. A tady jsem nucená ho používat 2-4x denně. Upřímně pro mě je to vážně nejhorší část dne. Když vylezete v 5:30 do tý zimy (a tmy!) venku a rádi byste nastoupili do vyhřátýho (klidně i studenýho) autobusu a pohodlně se dovezli kamsi a pak si kousíček došli do práce. A teď musíte sednout na rozvrzaný starý kolo, co sotva jede a vydává tak hroznej skřípavej zvuk, že už i v práci musej slyšet, že jsem vyrazila. NESNÁŠIM!
No.. trochu se mi ulevilo. Pro dnešek to bude asi vše. Však já si určitě ještě něco najdu.
U nás v ČR si každej věčně na něco stěžuje (ano, pro rejpaly, vím že já si právě teď v celým příspěvku taky jen stěžovala), ale ve finále si myslím, že se u nás nikdo nemá tak blbě. Všechno docela hezky funguje. Pivo je levný. Autobusy jezděj. A počasí taky neni tak hrozný. Možná se brzo vrátim..
Vaše T.
P.S. Omlouvám se za výše uvedené výrazy, ale v kuchyni se neustále někdo fuckuje a fuckinguje, takže už to asi tak trochu vstřebávám...
pátek 23. září 2016
Oxford Tales: Customer Reviews
Dnešek v práci byl docela fajn. Celkem krátkej. Jen od 7 do 12hod. Takže asi ani nemá cenu ho popisovat, protože se nic zajímavýho neudálo a začíná to pomalu být rutina. Jediný, co nějak nemůžu překousnout je to ježdění na kole. Kolo neni můj kámoš. A jezdit na něm 2x, resp. někdy 4x denně mi dává dost zabrat. Navíc na tý rachotině, který moc nefunguje přehazovačka a během jízdy si tak nějak přehazuje jak chce. Až přijedu, tak na něj nechci tak 5 let sednout.
Každopádně proč jsem se rozhodla dneska psát je spíš to, že se mi do ruky dostaly "customer reviews". Jako asi všude na světě má náš host právo vzít do ruky papír a tužku. Resp. formulářík a tužku. A ať už anonymně nebo veřejně a hrdě se vztyčenou hlavou napsat svůj názor. Co se mu líbí, co se mu nelíbí. Přání, poznámky, námitky a návrhy na změny. Jo. Na to má samozřejmě právo. Samozřejmě se většinou píšou ty negativní recence. Nespokojenej člověk má víc motivace vypsat svoje hluboký pohoršení než ten spokojenej. Ale objevěj se i ty pozitivní a pochvalný.
Dneska mě zaujaly dvě. Jedna negativní a druhá pozitivní. Negativní recenze zněla cca asi takhle: "Zaměstnanci hotelu mají silný cizí přízvuk." (nadpis). A pak dál. "Možná jsem staromodní...blablabla...., ale očekávám, že mě v hotelu v Anglii bude obsluhovat rodilý angličan...blabla.... a ne, že se setkám na recepci s cizincem...blabla... a mám pocit, že se hotel snaží ušetřit a působí to velmi lacině...." a něco o přízvuku...a tak dále. Jako upřímně kupa sraček. Co bych mu na to řekla? Well honey, it's not called old-fashioned, it's called racist! Samozřejmě, že se hotel snaží ušetřit, ale rodilej angličan nebude vysedávat za recepcí, případně roznášet kafe za minimální mzdu. Tak to prostě je. Za recepcí sedí sice cizinci, ale jejich angličtina je naprosto v pořádku, jsou ochotný a milý. A že maj přízvuk? No bóže. V celým hotelu je 99,9% zaměstnanců cizinců. Z cca asi 60 zaměstnanců jsou rodilý angličani 3. Manažer restaurace, manažerka housekeepingu a hlavní kuchař. Ostatní jsme fucking immigrants. Pro mě je to vážně docela zajímavý octnout se v pozici, kdy na vás někdo pohlíží jako na povl, jako na něco podřadnýho. Třeba jako u nás v čr na "nějaký ukrajinky...". Většina hotelovejch hostů je opravdu příjemnejch a i s vámi občas prohodí nějakou tu větu. Samozřejmě, že na mě se většinou usmívaj chlapi, zejména lehce postarší pánové. Ale občas se najde i nějakej ten arogantní kousek, co na vás pohlíží shora. Ale co naděláš. Já si z toho vlasy nervu a večer nebrečim do polštáře, že se na mě nějaká nafrněná kráva křivě podívala.
Slyšela jsem dneska v hotelu i story, kdy jeden z hotelovejch hostů slovně napadal holky z restaurace (konkrétně rumunky), až na něj manažer zavolal policii.
Ale konec negativity. Bylo tam teda pár pozitivních recenzí, že hotelový zaměstnanci jsou přátelský a milý. A pak konkrétne: "The hotel staff is very helpful, esp. the supermodel in the restaurant...". Já teda nevím, každopádně všechny holky z restaurace tvrděj, že ta supermodel jsem já. Jelikož jsou všechny maličkatý a maj asi tak 160cm, tak to tak možná bude. Sice si moc nemužu vybavit situaci, kdy bych byla dostatečně helpful, ale pokud jo, tak jsem jedině ráda :))) Vybavuju si jenom jednoho cca 50letýho pána, kterej na mě dost civěl a snažil se zapříst rozhovor a jelikož jsem ho obsluhovala u večeře a druhej den pak ještě u snídaně, a on na mě "You don't get much off, do you?" Tak si mě asi zapamatoval.
Jestli ta recenze byla nebo nebyla o mě neni důležitý. Důležitější je, že se všichni snažíme dělat práci pořádně a většinou to i někdo ocení.
Vaše T.
Každopádně proč jsem se rozhodla dneska psát je spíš to, že se mi do ruky dostaly "customer reviews". Jako asi všude na světě má náš host právo vzít do ruky papír a tužku. Resp. formulářík a tužku. A ať už anonymně nebo veřejně a hrdě se vztyčenou hlavou napsat svůj názor. Co se mu líbí, co se mu nelíbí. Přání, poznámky, námitky a návrhy na změny. Jo. Na to má samozřejmě právo. Samozřejmě se většinou píšou ty negativní recence. Nespokojenej člověk má víc motivace vypsat svoje hluboký pohoršení než ten spokojenej. Ale objevěj se i ty pozitivní a pochvalný.
Dneska mě zaujaly dvě. Jedna negativní a druhá pozitivní. Negativní recenze zněla cca asi takhle: "Zaměstnanci hotelu mají silný cizí přízvuk." (nadpis). A pak dál. "Možná jsem staromodní...blablabla...., ale očekávám, že mě v hotelu v Anglii bude obsluhovat rodilý angličan...blabla.... a ne, že se setkám na recepci s cizincem...blabla... a mám pocit, že se hotel snaží ušetřit a působí to velmi lacině...." a něco o přízvuku...a tak dále. Jako upřímně kupa sraček. Co bych mu na to řekla? Well honey, it's not called old-fashioned, it's called racist! Samozřejmě, že se hotel snaží ušetřit, ale rodilej angličan nebude vysedávat za recepcí, případně roznášet kafe za minimální mzdu. Tak to prostě je. Za recepcí sedí sice cizinci, ale jejich angličtina je naprosto v pořádku, jsou ochotný a milý. A že maj přízvuk? No bóže. V celým hotelu je 99,9% zaměstnanců cizinců. Z cca asi 60 zaměstnanců jsou rodilý angličani 3. Manažer restaurace, manažerka housekeepingu a hlavní kuchař. Ostatní jsme fucking immigrants. Pro mě je to vážně docela zajímavý octnout se v pozici, kdy na vás někdo pohlíží jako na povl, jako na něco podřadnýho. Třeba jako u nás v čr na "nějaký ukrajinky...". Většina hotelovejch hostů je opravdu příjemnejch a i s vámi občas prohodí nějakou tu větu. Samozřejmě, že na mě se většinou usmívaj chlapi, zejména lehce postarší pánové. Ale občas se najde i nějakej ten arogantní kousek, co na vás pohlíží shora. Ale co naděláš. Já si z toho vlasy nervu a večer nebrečim do polštáře, že se na mě nějaká nafrněná kráva křivě podívala.
Slyšela jsem dneska v hotelu i story, kdy jeden z hotelovejch hostů slovně napadal holky z restaurace (konkrétně rumunky), až na něj manažer zavolal policii.
Ale konec negativity. Bylo tam teda pár pozitivních recenzí, že hotelový zaměstnanci jsou přátelský a milý. A pak konkrétne: "The hotel staff is very helpful, esp. the supermodel in the restaurant...". Já teda nevím, každopádně všechny holky z restaurace tvrděj, že ta supermodel jsem já. Jelikož jsou všechny maličkatý a maj asi tak 160cm, tak to tak možná bude. Sice si moc nemužu vybavit situaci, kdy bych byla dostatečně helpful, ale pokud jo, tak jsem jedině ráda :))) Vybavuju si jenom jednoho cca 50letýho pána, kterej na mě dost civěl a snažil se zapříst rozhovor a jelikož jsem ho obsluhovala u večeře a druhej den pak ještě u snídaně, a on na mě "You don't get much off, do you?" Tak si mě asi zapamatoval.
Jestli ta recenze byla nebo nebyla o mě neni důležitý. Důležitější je, že se všichni snažíme dělat práci pořádně a většinou to i někdo ocení.
Vaše T.
úterý 20. září 2016
Oxford Tales: Den 3, Den 4 a Den 5
Nebudu popisovat každej den zvlášť. Slibuju. To jen ty začátky jsou takový asi trochu zajímavější. V budoucnu si vyberu vždycky jen něco. Fakt. Každopádně ještě pro tentokrát.
Den 3
Pondělí. Začínalo docela brzo. V 6 na place. Příchod musí bejt před 6, takže vstávačka ve 4:45. A venku tma jak v pytli. Jezdím na kole po cyklistický stezce, která je chvílema neosvětlená a chvílema trošku opuštěná. Když jsem jela poprvé z práce v těch 22h, tak jsem z toho neměla uplně dobrej pocit. Mezi stromama, keřema a občas jsem ani neviděla kam jedu. Příprava bufetu. A pak obcházení stolů. Kafe. Čaj. Úklid. A nově prostírat. Po snídaních jsem musela vyluxovat a vytřít restauraci. A pak si konečně na 15min sedla a najedla se. V 11:30 odchod, jelikož jsem měla zase split shift. Přijela jsem domu. Lehla na postel. A okolo 17:30 vyrážela zase zpátky. A pršelo. Krása. Pršelo mi přímo do obličeje, takže jsem neviděla kam jedu a do práce dorazila od krku nahoru a od stehen dolu mokrá. Převlíknout a na plac. Večeře naštěstí probíhali líp než naposled. Asi už si zvykám. Každopádně už jsem nezapomínala na důležitý věci. Nosila jídlo, pití a oznamovala chefovi, kdo přišel a kdo je ready. Po každým odchodu od stolu se sklidí večeře a připraví snídaně. S tim prostíráním je to trochu opruz. Sice to neni uplně silver service (díky bohu!), ale i tak maj svoje pravidla. Na večeře jsou snad 4 druhy příborů, plus složit ubrousek do nějaký kraviny a tak podobně. Všechno má svoje místo. Ale aspoň se člověk fakt nenudí. I dneska dorazili lidi v 21:15 a pak seděli vykecávali se a já už usínala ve stoje. Naštěstí jsem pak šla leštit příbory a ve 22:00 mě D. zase propustila. A po cestě z práce zase lilo. Nojo, Anglie. Achjo. Jak já se těšila do pelechu! Sprcha a spát.
Den 4
Jupí. Dneska jen od 7-14! Takže si po práci pustim nějakej ten seroš a pujdu brzo spát! Ráno tak nějak klasicky. Celkem frmol. Standartně bejvá tak okolo 40 lidí, dneska jich bylo 65. Obíhačka stolů. "Good morning, sir, would you like a coffe or tea..?" A tak prostě. "Two fried eggs? Of course. I'll be right back."Odnášení nádobí. Prostírání stolů. Okolo půl 11 se to vždycky uklidní. Prostře se na obědy/večeře. Vyluxuje se a vytře. Kdo luxuje? Zase ta nová. Jistě. I'm just one lucky girl. Po úklidu mě D. učila, jak se dělá kafe z mašiny. Cappuccino, latte a tak. Dělala to teda dost prapodivně, ale já si nějak poradim. Když jsme tam zustaly samy, tak se přestala na chvíli chovat jako čůza a docela si chtěla povídat. Už jsem o ní jednou řekla, že je dost schizofrenní, že chvíli je za čubku a chvíli se tváří jak milouš. A tak mě pobavilo, když mi Brayan (kolega co miluje DC a Marvel komiksy a všem podle nich dává přezdívky o ní řekl, že jí řiká Two-Face... fakt přesný :D ) a navíc mi napsala číslo, že mužem zajít někdy ven. Jo. To. Určitě. Pak jsem pelášila domu. Zacvičila si na chodbě (nevejdu se do pokoje) jogu a pak jen seriál, číst a spát. Docela fajn den.
Den 5
Dneska se mi vstávalo fakt špatně. Už jsem unavená, tak se těším na čt na day off. Navíc jsem měla dneska fakt všechno tip ťop. A hlavně byl split shift. Od 7-12 a pak od 18-22. Ale jinak v práci si už zvykám. Přijít, převlíknout, lognout se. Snídaně. Opět rutina. Kafe, čaje, vajíčka. Okolo 12 jsem šla domu. Na chvíli sebou plácla na postel a okolo půl 4 vyrážela do Job Centre na schůzku kvuli NINu (National Insurance Number, který musí mít přidělený každej cizinec, co se rozhodl pracovat a žít v UK). A to zas byla historka. Vyrážet jsem měla busem v 15:39, ale stihla jsem bus ve 34. A tak si jedu. Pohodička. Jenže nevím, jestli jsem prostě blbě pochopila, kde mám vystoupit a nebo každej bus jezdí jinou trasu (dost pravděpodobně), ale okolo 16h najednou vyjíždim z centra a jsem někde na předměstí. Rychle jsem vyskočila z busu, za 15min mám schůzku. Na zastávce se ptám slečny, jak se dostanu rychle na Glouster Green (hlavní autobusový nádraží v Oxfordu, blízko kterýho je Job Centre), slečna na mě čumí, jak kdybych spadla z višně. Ok, never mind. Tak popobíhám směrem k centru a řikám si doprdele, jsem fakt dalko. Vidim babičku s chodítkem a ptám se na Glouster Green a ona jeežiš děvenko, to jsi daleko je to timhle směrem (ukáže směrem na centru, co už samozřejmě dávno vim) a ať jdu kousek s ní a ja, ale já tam musím bejt za 10min a ona no to asi nestihneš. Začínám se potit. Přepadá mě panika, koukám na hodinky a jdou na mě mrákoty. V hlavě scénář, jak nestihnu schůzku, nedaj mi NINo, budu muset čekat další měsíc na schůzku atd. A pani na mě pořád poor girl, poor girl. Tak mi ukáže na zastávku, ať popojedu zpět na St. Aldates (ano, tam sem si řikala původně, jestli nemam radši vystoupit) a ať se doptám. Skočim do busu a jen jí rychle poděkuju. Hrozně hodná pani. Důchodkyně v UK jsou většinou strašně milý dámy. V buse se ptám řidičky a ona jojo, vystup na St. Aldates a pak musíš jít k Debenhamsu (naštěstí vim, kde je) a pak doleva a až za kino (taky vim, kde je). Doprdele! Koukám na hodinky a mám asi tak 5min. Je to fakt ještě daleko. Normální chůzí tak cca 10-15min. Vyskočim z autobusu a sprintuju. Lidi mi uhybaj, já mezi nima kličkuju (protože běžím pěší zonou v centru, kde se hlavně nakupuje...) u Debenhamsu zahnu doleva a běžim dál. Už je mi horko jak prase, sotva popadám dech, ale už jsem skoro u Glouster Green. Najednou vidim velkou budovu a na ní Job Centre. Ufff. Přilítnu dovnitř v 16:16!!!!! Dostanu žlutou kartičku s napisem NIN a mam jít do druhýho patra. Ve druhým patře se zhroutim na sedačku a čekám. I made it! Potim se jak blázen, cejtim, jak mi hořej tváře, ale jsem tu. Nakonec mě zavolá pán k přepážce. Docela milej. Prej ať mu dám pas. Podávám mu pas s tim, že se omlouvám, že musim trošku popadnout dech, že jsem běžela a on že v poho, že stejně teď bude něco vyplňovat do počítače. Pak spolu vyplníme formulář, kde je potřeba jen vlastně moje jméno a datum narození, adresa bydliště v UK, zaměstnavatel a rodný číslo. Dozvím se, že mám "lovely english". A pak jen, že do 4 týdnů mi přijde dopis s NINem a to platí (díky bohu) doživotně, kdykoliv bych se chtěla vrátit a pracovat v UK, tak už o něj nemusím žádat. A. To. Je. Všechno. Kvůli tomuhle to se mnou málem seklo? Nedá se to vyplnit online, nebo si to vytisknout a poslat. Ne, asi ne. Vylezu před budovu na vzduch a pomalu směřuju domu. V 17:30 zas musím vyrazit do práce. Doma do sebe naházim zeleninovej salát (nic jinýho k jídlu tu prostě nemám) Maso drahý. Asi budu vegetarián. Letim do práce. Na večeřích byl mimořádně klídek. Po směně jdu ke kolu a už se těšim domu, odemykám kolo a nic....vyndám klíč, zkusim druhej a zase nic....peru se s tim asi 10min a nakonec jdu pro kolegu a kolegyni, co tam ještě jsou. Všichni jsme se tim bojovali asi dalších 10min a já už panikařim a neeeee nechci jít pěšky v noci tou šílenou štreku za tmy. Pak řikám Brayanovi, ať mi to ještě pučí, cvak a je to.. Uff. A všichni, už to timhle nezamykej a kup si novej. No, to rozhodně. Achjo. Další peníze poletěj z okna. Tady je to všechno tak drahý, že se mi chce brečet.
U nás si lidi na všechno stěžujou, ale teda tady to neni žádná slast.
No tak dobrou!
Vaše T.
Den 3
Pondělí. Začínalo docela brzo. V 6 na place. Příchod musí bejt před 6, takže vstávačka ve 4:45. A venku tma jak v pytli. Jezdím na kole po cyklistický stezce, která je chvílema neosvětlená a chvílema trošku opuštěná. Když jsem jela poprvé z práce v těch 22h, tak jsem z toho neměla uplně dobrej pocit. Mezi stromama, keřema a občas jsem ani neviděla kam jedu. Příprava bufetu. A pak obcházení stolů. Kafe. Čaj. Úklid. A nově prostírat. Po snídaních jsem musela vyluxovat a vytřít restauraci. A pak si konečně na 15min sedla a najedla se. V 11:30 odchod, jelikož jsem měla zase split shift. Přijela jsem domu. Lehla na postel. A okolo 17:30 vyrážela zase zpátky. A pršelo. Krása. Pršelo mi přímo do obličeje, takže jsem neviděla kam jedu a do práce dorazila od krku nahoru a od stehen dolu mokrá. Převlíknout a na plac. Večeře naštěstí probíhali líp než naposled. Asi už si zvykám. Každopádně už jsem nezapomínala na důležitý věci. Nosila jídlo, pití a oznamovala chefovi, kdo přišel a kdo je ready. Po každým odchodu od stolu se sklidí večeře a připraví snídaně. S tim prostíráním je to trochu opruz. Sice to neni uplně silver service (díky bohu!), ale i tak maj svoje pravidla. Na večeře jsou snad 4 druhy příborů, plus složit ubrousek do nějaký kraviny a tak podobně. Všechno má svoje místo. Ale aspoň se člověk fakt nenudí. I dneska dorazili lidi v 21:15 a pak seděli vykecávali se a já už usínala ve stoje. Naštěstí jsem pak šla leštit příbory a ve 22:00 mě D. zase propustila. A po cestě z práce zase lilo. Nojo, Anglie. Achjo. Jak já se těšila do pelechu! Sprcha a spát.
Den 4
Jupí. Dneska jen od 7-14! Takže si po práci pustim nějakej ten seroš a pujdu brzo spát! Ráno tak nějak klasicky. Celkem frmol. Standartně bejvá tak okolo 40 lidí, dneska jich bylo 65. Obíhačka stolů. "Good morning, sir, would you like a coffe or tea..?" A tak prostě. "Two fried eggs? Of course. I'll be right back."Odnášení nádobí. Prostírání stolů. Okolo půl 11 se to vždycky uklidní. Prostře se na obědy/večeře. Vyluxuje se a vytře. Kdo luxuje? Zase ta nová. Jistě. I'm just one lucky girl. Po úklidu mě D. učila, jak se dělá kafe z mašiny. Cappuccino, latte a tak. Dělala to teda dost prapodivně, ale já si nějak poradim. Když jsme tam zustaly samy, tak se přestala na chvíli chovat jako čůza a docela si chtěla povídat. Už jsem o ní jednou řekla, že je dost schizofrenní, že chvíli je za čubku a chvíli se tváří jak milouš. A tak mě pobavilo, když mi Brayan (kolega co miluje DC a Marvel komiksy a všem podle nich dává přezdívky o ní řekl, že jí řiká Two-Face... fakt přesný :D ) a navíc mi napsala číslo, že mužem zajít někdy ven. Jo. To. Určitě. Pak jsem pelášila domu. Zacvičila si na chodbě (nevejdu se do pokoje) jogu a pak jen seriál, číst a spát. Docela fajn den.
Den 5
Dneska se mi vstávalo fakt špatně. Už jsem unavená, tak se těším na čt na day off. Navíc jsem měla dneska fakt všechno tip ťop. A hlavně byl split shift. Od 7-12 a pak od 18-22. Ale jinak v práci si už zvykám. Přijít, převlíknout, lognout se. Snídaně. Opět rutina. Kafe, čaje, vajíčka. Okolo 12 jsem šla domu. Na chvíli sebou plácla na postel a okolo půl 4 vyrážela do Job Centre na schůzku kvuli NINu (National Insurance Number, který musí mít přidělený každej cizinec, co se rozhodl pracovat a žít v UK). A to zas byla historka. Vyrážet jsem měla busem v 15:39, ale stihla jsem bus ve 34. A tak si jedu. Pohodička. Jenže nevím, jestli jsem prostě blbě pochopila, kde mám vystoupit a nebo každej bus jezdí jinou trasu (dost pravděpodobně), ale okolo 16h najednou vyjíždim z centra a jsem někde na předměstí. Rychle jsem vyskočila z busu, za 15min mám schůzku. Na zastávce se ptám slečny, jak se dostanu rychle na Glouster Green (hlavní autobusový nádraží v Oxfordu, blízko kterýho je Job Centre), slečna na mě čumí, jak kdybych spadla z višně. Ok, never mind. Tak popobíhám směrem k centru a řikám si doprdele, jsem fakt dalko. Vidim babičku s chodítkem a ptám se na Glouster Green a ona jeežiš děvenko, to jsi daleko je to timhle směrem (ukáže směrem na centru, co už samozřejmě dávno vim) a ať jdu kousek s ní a ja, ale já tam musím bejt za 10min a ona no to asi nestihneš. Začínám se potit. Přepadá mě panika, koukám na hodinky a jdou na mě mrákoty. V hlavě scénář, jak nestihnu schůzku, nedaj mi NINo, budu muset čekat další měsíc na schůzku atd. A pani na mě pořád poor girl, poor girl. Tak mi ukáže na zastávku, ať popojedu zpět na St. Aldates (ano, tam sem si řikala původně, jestli nemam radši vystoupit) a ať se doptám. Skočim do busu a jen jí rychle poděkuju. Hrozně hodná pani. Důchodkyně v UK jsou většinou strašně milý dámy. V buse se ptám řidičky a ona jojo, vystup na St. Aldates a pak musíš jít k Debenhamsu (naštěstí vim, kde je) a pak doleva a až za kino (taky vim, kde je). Doprdele! Koukám na hodinky a mám asi tak 5min. Je to fakt ještě daleko. Normální chůzí tak cca 10-15min. Vyskočim z autobusu a sprintuju. Lidi mi uhybaj, já mezi nima kličkuju (protože běžím pěší zonou v centru, kde se hlavně nakupuje...) u Debenhamsu zahnu doleva a běžim dál. Už je mi horko jak prase, sotva popadám dech, ale už jsem skoro u Glouster Green. Najednou vidim velkou budovu a na ní Job Centre. Ufff. Přilítnu dovnitř v 16:16!!!!! Dostanu žlutou kartičku s napisem NIN a mam jít do druhýho patra. Ve druhým patře se zhroutim na sedačku a čekám. I made it! Potim se jak blázen, cejtim, jak mi hořej tváře, ale jsem tu. Nakonec mě zavolá pán k přepážce. Docela milej. Prej ať mu dám pas. Podávám mu pas s tim, že se omlouvám, že musim trošku popadnout dech, že jsem běžela a on že v poho, že stejně teď bude něco vyplňovat do počítače. Pak spolu vyplníme formulář, kde je potřeba jen vlastně moje jméno a datum narození, adresa bydliště v UK, zaměstnavatel a rodný číslo. Dozvím se, že mám "lovely english". A pak jen, že do 4 týdnů mi přijde dopis s NINem a to platí (díky bohu) doživotně, kdykoliv bych se chtěla vrátit a pracovat v UK, tak už o něj nemusím žádat. A. To. Je. Všechno. Kvůli tomuhle to se mnou málem seklo? Nedá se to vyplnit online, nebo si to vytisknout a poslat. Ne, asi ne. Vylezu před budovu na vzduch a pomalu směřuju domu. V 17:30 zas musím vyrazit do práce. Doma do sebe naházim zeleninovej salát (nic jinýho k jídlu tu prostě nemám) Maso drahý. Asi budu vegetarián. Letim do práce. Na večeřích byl mimořádně klídek. Po směně jdu ke kolu a už se těšim domu, odemykám kolo a nic....vyndám klíč, zkusim druhej a zase nic....peru se s tim asi 10min a nakonec jdu pro kolegu a kolegyni, co tam ještě jsou. Všichni jsme se tim bojovali asi dalších 10min a já už panikařim a neeeee nechci jít pěšky v noci tou šílenou štreku za tmy. Pak řikám Brayanovi, ať mi to ještě pučí, cvak a je to.. Uff. A všichni, už to timhle nezamykej a kup si novej. No, to rozhodně. Achjo. Další peníze poletěj z okna. Tady je to všechno tak drahý, že se mi chce brečet.
U nás si lidi na všechno stěžujou, ale teda tady to neni žádná slast.
No tak dobrou!
Vaše T.
Oxford Tales: Den 1 a Den 2
Den 1
V noci jsem se vzbudila asi 4x. Když šel někdo na záchod (papírový stěny), pak když mě vzbudil záchvat kašle, další záchvat kašle a pak když šla Andrea do kuchyně a dupala v 5:20 na schodech. Ona to teda nedělala asi schválně, ale tady prostě slyšíte i když si někdo o patro níž uprdne.
Tak jsem se rozhodla, že těch 10min čekat na budík nebudu a pomalu vstávala. Nemám tu moc oblečení, takže mě nezdržovalo čučení do skříně, jako doma. Vzala jsem triko a džíny, napatlala něco na obličej a šla se nasnídat. Mezitím jsem objevila vzkaz od Anet (češka), ve kterým mě decentně vyhodila z velký koupelny a řekla, že budu mít koupelnu s A&A. Tu nejmenší v domě samozřejmě. Je to přístěnek pod schodama (no joke), akorát bez Harryho Pottera, za to tam nacpali záchod, umyvadlo i sprcháč. Já se svejma 180cm vejšky mám strop cca 4cm nad hlavou. Šla jsem si dát kafe, nějaký musli s jogurtem a v 6:30 jsme s Andreou na kole vyrazily do práce. Já prostě nejsem velkej fanda kola, ale tady se to fakt jinak nedá. Do hotelu je to na kole cca 15minut (přišlo mi to jako věčnost) a pěšky je to tak 35-40. Jako pardon, ale tohle já chodit nebudu. Obzvlášť po směně v 10 večer, kdy se jde tak 2/3 cesty opuštěnou stezkou pro cyklisty. Do práce jsme dorazily 6:45, já uplně zpocená (super!) a šla jsem se převlíct do uniformy. Převlíkárna je v kuchyni, v místnosti, kde je asi tak 35 stupnu celsia. Takže jsem se oblíkla do uniformy a už byla zase zplavená. No a pak to pomalu začlo. Snídaně jsou ještě relativně klidnější, ale stejně. Někdo přijde, nosí se mu čaj, kafe a další věci, co si přeje. Jinak je tam bufet. V mezičase se sklízí ze stolů a nově prostírá. A když se na 15 vetřin zastavíte, nadřízená D. (mám dvě- Iulia a Dorina) vás v podstatě pošle do prdele a vymyslí vám, co dělat. Obě holky jsou Rumunky. D. je okolo 30 a I. je 26. Iulia neni zas takovej hrotil, ale taky nic moc a D. je vyloženě pain in the ass. Je docela panovačná, arogantí, hrozně důležitá, ale taky líná, což je supr kombinace. A občas mě fakt mate. Tváří se tak, že nikdy nevíte, co si myslí. V jednu chvíli mě za něco jebe, a za 5 minut mi řiká sweetie. No, upřímně mi fakt nesedla. Z dalších zaměstnanců jsou skoro všichni fajn. V kuchyni druhej kuchař je 35letej polák Tommy, to je sympaťák a vždycky dobře naladěnej, dělá hlavně snídaně, proto je mám zatím nejradši, jelikož tam neni chef. Hlavní kuchař "the chef" je 60 letej typickej anglán. Vypadá jak přestárlej člen hooligans. Když jde všechno podle jeho představ tak je i docela fajn, ale taky hodně náladovej. A taky se považuje za hrozně důležitýho a na všechno mu musíte řikat "yes, chef" a "no, chef". To CHEF je tam prostě strašně důležitý a běda jak to tam zapomenete! Ale musí to bejt na konci věty, nikoliv na začátku. Ještě jsem ho neviděla uplně rozčilenýho (jen trošku podrážděnýho v Den 2, ale o tom později), ale prej když se hodně nasere, tak jsou všichni bitches a fucking immigrants a maj se naučit anglicky. Z dalších zaměstnanců v restauraci/kuchyni je tu ještě Brayan, Yamira, Michaela, Aneta, Nika a Marek (slováci, který jsem ještě neviděla, jelikož mají dovolenou) a D. a I.
Snídaně přešly plynule v obědy. Mezi chodama nejsou žádný pauzy na přípravy, jede se nonstop. Obědy jsou většinou klidnější, pokud zrovna nejsou "functions", tzn velký skupiny asiatů na výletě, který si objednaj obědy a ty zrovna můj první den v práci byly. Yaaay! Tak jsme to nějak oběhali, odnosili a zvládli. A v 15 hodin jsem pádila domu. Doma jsem jen přehodila boty a musela do centra pro ty nutnosti jako ramínka, deku, jar na nádobí, prací prášek a tak. Přišla jsem, pustila film, pak večeře, sprcha a okolo 10pm opět umřela na posteli. A čekalo mě další vstávání, tentokrá jsem si mohla přispat AŽ na 5:45.
Den 2
Dneska jsem měla tzv. split shift. "Úžasnej" imperialistickej vynález. Jdete makat třeba od 6:30-11:30 pak vás pošlou doprdele a na 18:00 musíte opět nastoupit a jedete až do finishe, tzn cca 22:00. Takže oni vám zaplatí, to co se hodí jim. Zkrátěj vám denní přestávku na oběd, protože vlastně jdete domu a vy za to volno ani nic nestihnete. Jen sebou plácnout na postel, protože jste KO z ranního běhání. Já teda ještě musela běžet do města pro teplejší parku a raincoat. Protože Anglie. Protože déšť. A protože kolo.
Snídaně docela šly, obědům jsme se vyhnula a v 18:00 opět naklusala. Večere byly podstatně náročnější. Přijdou hosti, musíte je usadit, dát jim menu a běžet do kuchyně oznámit chefovi, že přišel "table for two.." (například), pak donést maslíčka a chlebíčky. Objednávky naštěstí ještě nedělám, ale nosit jídlo můžu. Uklídíte jim předkrm a nesmíte zapmenout(!!!) potom oznámit chefovi, že "table 6 is ready for main, chef..." a on začne připravovat hlavní. Když to zapomenete, tak stůl 6 budeš čekat třeba 2 hodiny na hlavní chod a chef vás umlátí pánvičkou. Mezitím sklízíte, nosíte a přeprostíráte stoly. Pokud chefovi oznámíte třeba během 10-15min, že přišlo víc stolů, už na něm jde pozorovat, že mu stoupá tlak. Pokud mu do toho, že přišlo víc stolů ještě oznámíte, že další dva stoly jsou "ready for main..." tak už vypadá, že po vás něco hodí. Včera jsem během asi 5minut oznámila 2 stoly a během dalších 5minut, že jsou "ready for main.." a vypadal, že mě zardousí. Už se mi tam pak za nim moc nechtělo. Ale já za to přece fakt nemužu... Potom se to okolo 20:50 trošku uklidnilo a zklidnil se i jeho tlak.. A byl docela milej a zkoušel nějakej ten "chit chat".
Kuchyně vaří do 21:30. D. vezme poslední obědnávku v 21:15. Když přišly v 21:15 další dva stoly, chef už opět brunátněl a trošku "fuckoval". Dodělal jídlo a ve 21:50 zahodil zástěru a odkráčel. A ty poslední stoly jedly snad 2 hodiny. Mě D. naštěstí ve 22:00 pustila a já s radostí sedla na kolo (a ne moc svižně) pádila domu. Nohy mě bolely jak blázen a jen jsem se sprchla a šla spát. Druhej den jsem totiž otvírala snídaně a musela vstávat v 4:45. A navíc mě čekala další split shit. Teda shift. Split shift.
Vaše T.
V noci jsem se vzbudila asi 4x. Když šel někdo na záchod (papírový stěny), pak když mě vzbudil záchvat kašle, další záchvat kašle a pak když šla Andrea do kuchyně a dupala v 5:20 na schodech. Ona to teda nedělala asi schválně, ale tady prostě slyšíte i když si někdo o patro níž uprdne.
Tak jsem se rozhodla, že těch 10min čekat na budík nebudu a pomalu vstávala. Nemám tu moc oblečení, takže mě nezdržovalo čučení do skříně, jako doma. Vzala jsem triko a džíny, napatlala něco na obličej a šla se nasnídat. Mezitím jsem objevila vzkaz od Anet (češka), ve kterým mě decentně vyhodila z velký koupelny a řekla, že budu mít koupelnu s A&A. Tu nejmenší v domě samozřejmě. Je to přístěnek pod schodama (no joke), akorát bez Harryho Pottera, za to tam nacpali záchod, umyvadlo i sprcháč. Já se svejma 180cm vejšky mám strop cca 4cm nad hlavou. Šla jsem si dát kafe, nějaký musli s jogurtem a v 6:30 jsme s Andreou na kole vyrazily do práce. Já prostě nejsem velkej fanda kola, ale tady se to fakt jinak nedá. Do hotelu je to na kole cca 15minut (přišlo mi to jako věčnost) a pěšky je to tak 35-40. Jako pardon, ale tohle já chodit nebudu. Obzvlášť po směně v 10 večer, kdy se jde tak 2/3 cesty opuštěnou stezkou pro cyklisty. Do práce jsme dorazily 6:45, já uplně zpocená (super!) a šla jsem se převlíct do uniformy. Převlíkárna je v kuchyni, v místnosti, kde je asi tak 35 stupnu celsia. Takže jsem se oblíkla do uniformy a už byla zase zplavená. No a pak to pomalu začlo. Snídaně jsou ještě relativně klidnější, ale stejně. Někdo přijde, nosí se mu čaj, kafe a další věci, co si přeje. Jinak je tam bufet. V mezičase se sklízí ze stolů a nově prostírá. A když se na 15 vetřin zastavíte, nadřízená D. (mám dvě- Iulia a Dorina) vás v podstatě pošle do prdele a vymyslí vám, co dělat. Obě holky jsou Rumunky. D. je okolo 30 a I. je 26. Iulia neni zas takovej hrotil, ale taky nic moc a D. je vyloženě pain in the ass. Je docela panovačná, arogantí, hrozně důležitá, ale taky líná, což je supr kombinace. A občas mě fakt mate. Tváří se tak, že nikdy nevíte, co si myslí. V jednu chvíli mě za něco jebe, a za 5 minut mi řiká sweetie. No, upřímně mi fakt nesedla. Z dalších zaměstnanců jsou skoro všichni fajn. V kuchyni druhej kuchař je 35letej polák Tommy, to je sympaťák a vždycky dobře naladěnej, dělá hlavně snídaně, proto je mám zatím nejradši, jelikož tam neni chef. Hlavní kuchař "the chef" je 60 letej typickej anglán. Vypadá jak přestárlej člen hooligans. Když jde všechno podle jeho představ tak je i docela fajn, ale taky hodně náladovej. A taky se považuje za hrozně důležitýho a na všechno mu musíte řikat "yes, chef" a "no, chef". To CHEF je tam prostě strašně důležitý a běda jak to tam zapomenete! Ale musí to bejt na konci věty, nikoliv na začátku. Ještě jsem ho neviděla uplně rozčilenýho (jen trošku podrážděnýho v Den 2, ale o tom později), ale prej když se hodně nasere, tak jsou všichni bitches a fucking immigrants a maj se naučit anglicky. Z dalších zaměstnanců v restauraci/kuchyni je tu ještě Brayan, Yamira, Michaela, Aneta, Nika a Marek (slováci, který jsem ještě neviděla, jelikož mají dovolenou) a D. a I.
Snídaně přešly plynule v obědy. Mezi chodama nejsou žádný pauzy na přípravy, jede se nonstop. Obědy jsou většinou klidnější, pokud zrovna nejsou "functions", tzn velký skupiny asiatů na výletě, který si objednaj obědy a ty zrovna můj první den v práci byly. Yaaay! Tak jsme to nějak oběhali, odnosili a zvládli. A v 15 hodin jsem pádila domu. Doma jsem jen přehodila boty a musela do centra pro ty nutnosti jako ramínka, deku, jar na nádobí, prací prášek a tak. Přišla jsem, pustila film, pak večeře, sprcha a okolo 10pm opět umřela na posteli. A čekalo mě další vstávání, tentokrá jsem si mohla přispat AŽ na 5:45.
Den 2
Dneska jsem měla tzv. split shift. "Úžasnej" imperialistickej vynález. Jdete makat třeba od 6:30-11:30 pak vás pošlou doprdele a na 18:00 musíte opět nastoupit a jedete až do finishe, tzn cca 22:00. Takže oni vám zaplatí, to co se hodí jim. Zkrátěj vám denní přestávku na oběd, protože vlastně jdete domu a vy za to volno ani nic nestihnete. Jen sebou plácnout na postel, protože jste KO z ranního běhání. Já teda ještě musela běžet do města pro teplejší parku a raincoat. Protože Anglie. Protože déšť. A protože kolo.
Snídaně docela šly, obědům jsme se vyhnula a v 18:00 opět naklusala. Večere byly podstatně náročnější. Přijdou hosti, musíte je usadit, dát jim menu a běžet do kuchyně oznámit chefovi, že přišel "table for two.." (například), pak donést maslíčka a chlebíčky. Objednávky naštěstí ještě nedělám, ale nosit jídlo můžu. Uklídíte jim předkrm a nesmíte zapmenout(!!!) potom oznámit chefovi, že "table 6 is ready for main, chef..." a on začne připravovat hlavní. Když to zapomenete, tak stůl 6 budeš čekat třeba 2 hodiny na hlavní chod a chef vás umlátí pánvičkou. Mezitím sklízíte, nosíte a přeprostíráte stoly. Pokud chefovi oznámíte třeba během 10-15min, že přišlo víc stolů, už na něm jde pozorovat, že mu stoupá tlak. Pokud mu do toho, že přišlo víc stolů ještě oznámíte, že další dva stoly jsou "ready for main..." tak už vypadá, že po vás něco hodí. Včera jsem během asi 5minut oznámila 2 stoly a během dalších 5minut, že jsou "ready for main.." a vypadal, že mě zardousí. Už se mi tam pak za nim moc nechtělo. Ale já za to přece fakt nemužu... Potom se to okolo 20:50 trošku uklidnilo a zklidnil se i jeho tlak.. A byl docela milej a zkoušel nějakej ten "chit chat".
Kuchyně vaří do 21:30. D. vezme poslední obědnávku v 21:15. Když přišly v 21:15 další dva stoly, chef už opět brunátněl a trošku "fuckoval". Dodělal jídlo a ve 21:50 zahodil zástěru a odkráčel. A ty poslední stoly jedly snad 2 hodiny. Mě D. naštěstí ve 22:00 pustila a já s radostí sedla na kolo (a ne moc svižně) pádila domu. Nohy mě bolely jak blázen a jen jsem se sprchla a šla spát. Druhej den jsem totiž otvírala snídaně a musela vstávat v 4:45. A navíc mě čekala další split shit. Teda shift. Split shift.
Vaše T.
pondělí 19. září 2016
Oxford Tales: Den 0 aka Příjezd
Tak je to tady. Vždycky jsem záviděla všem, kdo měli možnost a odvahu vycestovat na nějakej čas do zahraničí, žít a pracovat tam. Tak dlouho jsem se v hlavě povzbuzovala a nakopávala, říkala si "Nebuď máslo! Jedno toho budeš litovat...", až jsem to prostě udělala. A po pár schůzkách v agentuře, pár telefonátech, emailech a (ne)pár korunách jsem tu. Sedím na posteli, v mrňvoučkým kamrlíku ve čtvrti Marston v Oxfordu, UK. Bude to můj domov na budoucích 10 měsíců. Tak jsem se rozhodla, že sem jednou za čas napíšu příspěvek o tom, jak tu válčim.
But first things first. Co tu vlastně dělám? V červenci jsem odpromovala na právech na Karlovce a řekla jsem si, že si vezmu takovej opožděnej "gap year". Pro mě poslední možnost na odcestování a práci v zahraničí, kterou jsem si vždycky chtěla vyzkoušet na vlastní kůži. Tak jsem si pres agenturu našla práci na pozici General Assistant (bar/restaurace) v jednom z hotelů řetězce Best Western. A proč UK? Za prvé je to jedna z mých oblíbených anglicky mluvících zemí (až na to počasí... jak řekl můj polský kolega "yeah it's fucking England, man, the fucking cold weather...kurwa..."), za druhý je to blíž než třeba USA a Austrálie a za třetí tu mám cca 137 km mojí malou duševní oporu- my little sis.
Po prvních dvou dnech můžu říct, že celodenní běhání a servírování, leštění příborů a seškrábávání zbytků z talíře je pro holčičku zvyklou jen na klimatizovanou advokátní kancelář trošku záhul. Bude to dlouhejch 10měsíců.. ale hele, já nejsem žádný máslo!
Den 0
Budík zazvonil v 5:30. A já byla hned probuzená. Trochu se mi sevřel žaludek, ale pak jsem se oklepala a běžela do koupelny. Za hodinku jsme vyrazili s našima směr letiště. Nebudu Vás unavovat detailama, všichní víme, jak to na letišti chodí... Každopádně po pasový kontrole naskočilo na tabuli 45min zpoždění letadla. Hm. No nic moc. Tak snad stihnu ten autobus, kterej jsem si už dopředu zaplatila, protože na místě bych neměla šanci. Když se původní odlet přesunul z 10:05 na 10:55, začla jsem bejt lehce nervozní. Ve vzduchu jsme trochu něco dohnali, ale stejne jsem po příletu na London-Stansted měla 25min na pasovku, kufry a doběhnout na stanici National Expressu. Prolítla jsem pasovkou, čapla kufr a krosnu a vylítla z letiště (naštěstí mi sis popsala dobře cestu na zastávku, takže jsem nic nehledala a běžela rovnou..) a za 10min odjezd busu jsem čekala ve frontě. Uff. První část za náma. Po hodince a půl cesty jsem se dostala do Londýna - stanice Victoria, kde jsem měla přesupovat na bus do Oxfordu a kde jsem měla rezervu 50(!!!) minut. Chvíli hledám z jakýho nastupiště bus jezdí, pak se radši zeptám. Podle pokynů si najdu zastávku..dobrý času habaděj. Mam hroznou žízeň, protože jsem asi tak 4 hodiny nepila, tak si jdu koupit vodu. Nakonec hledam radši i záchody. Samozřejmě s 20kg kufrem a krosnou. Za záchody se (v obchodáku!) platí 50p a já mam jen kovový libry a dvoulibrovky. Odchytnu si holku, jestli nemá na rozměnění drobný. Sice nemá, ale dá mi 50p a peníze nechce. Jenže mi dala 2x 5p a to ten zmetek turniket taky nebere. Koukám na hodinky a začínám nervoznět. Tak mi slečna odchytla další slečnu, která mi dala těch 10p a já to tam konečně naházela a letěla na záchod. Pak si jdu umejt ruce a neteče voda. Supr. Něco se tam rozbilo, tak zavíraj záchody a vypnuli vodu. Paráda. S tekutým mejdlem na ruce letim na zastávku, tak rychle jak mi to jen zavazadla dovolej, protože už mam jen 6minut a cestou ještě volám do hotelu do Oxf, kdy asi tak přibližně dorazim. Přilítnu na zastávku a řidič, že budem mít 10-15min zpoždění. Aha. Po dalším cca 2 a půl hodinovým kodrcání přijedu do Oxfordu. Chytnu taxíka a jedu si do hotelu pro klíče od domu. Zároveň dostávám i uniformu a upřesňující info, že makám druhej den od 7 ráno. Aha. Takže si manažer fakt nedělal srandu, když mi dopoledne psal email. No, tak trošku překvapená a uražená jsem, když jsem měla mít původně 2 dny volna, než začnu. Hm. Co mě asi tak za překvápka ještě čeká. Vemu si dalšího taxíka, kterej mě veze do Staff Housu. Přijedu "domů", najdu si svůj pokoj (ano, ten nejmenší v domě) a zjišťuju kdo všechno tu se mnou bydlí. Nejdřív se seznámím s párem z Rumunska- Andrej a Andrea (no joke). Andrea neumi moc anglicky, ale Andrej dělá na recepci a je dost nápomocnej. Vysvětlí mi, jak to v době chodí. Co koupelny (jsou 3 na 8lidí, takže další překvápko...), co kuchyně (polovina věcí nefunguje nebo se nesmí radši zapínat, aby nevybouchnul barák) co spolubydlící (kromě rumunů tu mám ještě slovenskej pár, jednu češku a dvě španělky), co ostatní zaměstnanci (většinou rumuni, rumunky, poláci a španělé.. ze zaměstnanců jsou rodilý angličani 3...), co bankovní účet, co telefonní číslo a dalších XYZ informací. Dojde se mnou nakoupit i mi půjčí svoje kolo na ráno do práce, protože má volno. Myslím, že se tak trochu považuje za pana domácího, ale je to hrozně fajn, že je někdo tak ochotnej. Prej mu za to musím jen doporučit tatéra v Praze, protože chce hrozně moc tetování a v Transylvánii (no joke) to stojí majlat. Je půl 10 večer a já jdu umřít do postele a psychicky se připravit na ranní vstávání. Sice mi oknem trochu profukuje do pokoje a přímo na obličej, ale to vyřeším jednoduše peřinou přes hlavu (druhej den si musim koupit ještě deku!) a usínám. Dobrou noc.
Vaše T.
But first things first. Co tu vlastně dělám? V červenci jsem odpromovala na právech na Karlovce a řekla jsem si, že si vezmu takovej opožděnej "gap year". Pro mě poslední možnost na odcestování a práci v zahraničí, kterou jsem si vždycky chtěla vyzkoušet na vlastní kůži. Tak jsem si pres agenturu našla práci na pozici General Assistant (bar/restaurace) v jednom z hotelů řetězce Best Western. A proč UK? Za prvé je to jedna z mých oblíbených anglicky mluvících zemí (až na to počasí... jak řekl můj polský kolega "yeah it's fucking England, man, the fucking cold weather...kurwa..."), za druhý je to blíž než třeba USA a Austrálie a za třetí tu mám cca 137 km mojí malou duševní oporu- my little sis.
Po prvních dvou dnech můžu říct, že celodenní běhání a servírování, leštění příborů a seškrábávání zbytků z talíře je pro holčičku zvyklou jen na klimatizovanou advokátní kancelář trošku záhul. Bude to dlouhejch 10měsíců.. ale hele, já nejsem žádný máslo!
Den 0
Budík zazvonil v 5:30. A já byla hned probuzená. Trochu se mi sevřel žaludek, ale pak jsem se oklepala a běžela do koupelny. Za hodinku jsme vyrazili s našima směr letiště. Nebudu Vás unavovat detailama, všichní víme, jak to na letišti chodí... Každopádně po pasový kontrole naskočilo na tabuli 45min zpoždění letadla. Hm. No nic moc. Tak snad stihnu ten autobus, kterej jsem si už dopředu zaplatila, protože na místě bych neměla šanci. Když se původní odlet přesunul z 10:05 na 10:55, začla jsem bejt lehce nervozní. Ve vzduchu jsme trochu něco dohnali, ale stejne jsem po příletu na London-Stansted měla 25min na pasovku, kufry a doběhnout na stanici National Expressu. Prolítla jsem pasovkou, čapla kufr a krosnu a vylítla z letiště (naštěstí mi sis popsala dobře cestu na zastávku, takže jsem nic nehledala a běžela rovnou..) a za 10min odjezd busu jsem čekala ve frontě. Uff. První část za náma. Po hodince a půl cesty jsem se dostala do Londýna - stanice Victoria, kde jsem měla přesupovat na bus do Oxfordu a kde jsem měla rezervu 50(!!!) minut. Chvíli hledám z jakýho nastupiště bus jezdí, pak se radši zeptám. Podle pokynů si najdu zastávku..dobrý času habaděj. Mam hroznou žízeň, protože jsem asi tak 4 hodiny nepila, tak si jdu koupit vodu. Nakonec hledam radši i záchody. Samozřejmě s 20kg kufrem a krosnou. Za záchody se (v obchodáku!) platí 50p a já mam jen kovový libry a dvoulibrovky. Odchytnu si holku, jestli nemá na rozměnění drobný. Sice nemá, ale dá mi 50p a peníze nechce. Jenže mi dala 2x 5p a to ten zmetek turniket taky nebere. Koukám na hodinky a začínám nervoznět. Tak mi slečna odchytla další slečnu, která mi dala těch 10p a já to tam konečně naházela a letěla na záchod. Pak si jdu umejt ruce a neteče voda. Supr. Něco se tam rozbilo, tak zavíraj záchody a vypnuli vodu. Paráda. S tekutým mejdlem na ruce letim na zastávku, tak rychle jak mi to jen zavazadla dovolej, protože už mam jen 6minut a cestou ještě volám do hotelu do Oxf, kdy asi tak přibližně dorazim. Přilítnu na zastávku a řidič, že budem mít 10-15min zpoždění. Aha. Po dalším cca 2 a půl hodinovým kodrcání přijedu do Oxfordu. Chytnu taxíka a jedu si do hotelu pro klíče od domu. Zároveň dostávám i uniformu a upřesňující info, že makám druhej den od 7 ráno. Aha. Takže si manažer fakt nedělal srandu, když mi dopoledne psal email. No, tak trošku překvapená a uražená jsem, když jsem měla mít původně 2 dny volna, než začnu. Hm. Co mě asi tak za překvápka ještě čeká. Vemu si dalšího taxíka, kterej mě veze do Staff Housu. Přijedu "domů", najdu si svůj pokoj (ano, ten nejmenší v domě) a zjišťuju kdo všechno tu se mnou bydlí. Nejdřív se seznámím s párem z Rumunska- Andrej a Andrea (no joke). Andrea neumi moc anglicky, ale Andrej dělá na recepci a je dost nápomocnej. Vysvětlí mi, jak to v době chodí. Co koupelny (jsou 3 na 8lidí, takže další překvápko...), co kuchyně (polovina věcí nefunguje nebo se nesmí radši zapínat, aby nevybouchnul barák) co spolubydlící (kromě rumunů tu mám ještě slovenskej pár, jednu češku a dvě španělky), co ostatní zaměstnanci (většinou rumuni, rumunky, poláci a španělé.. ze zaměstnanců jsou rodilý angličani 3...), co bankovní účet, co telefonní číslo a dalších XYZ informací. Dojde se mnou nakoupit i mi půjčí svoje kolo na ráno do práce, protože má volno. Myslím, že se tak trochu považuje za pana domácího, ale je to hrozně fajn, že je někdo tak ochotnej. Prej mu za to musím jen doporučit tatéra v Praze, protože chce hrozně moc tetování a v Transylvánii (no joke) to stojí majlat. Je půl 10 večer a já jdu umřít do postele a psychicky se připravit na ranní vstávání. Sice mi oknem trochu profukuje do pokoje a přímo na obličej, ale to vyřeším jednoduše peřinou přes hlavu (druhej den si musim koupit ještě deku!) a usínám. Dobrou noc.
Vaše T.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)