Tak je to tady. Vždycky jsem záviděla všem, kdo měli možnost a odvahu vycestovat na nějakej čas do zahraničí, žít a pracovat tam. Tak dlouho jsem se v hlavě povzbuzovala a nakopávala, říkala si "Nebuď máslo! Jedno toho budeš litovat...", až jsem to prostě udělala. A po pár schůzkách v agentuře, pár telefonátech, emailech a (ne)pár korunách jsem tu. Sedím na posteli, v mrňvoučkým kamrlíku ve čtvrti Marston v Oxfordu, UK. Bude to můj domov na budoucích 10 měsíců. Tak jsem se rozhodla, že sem jednou za čas napíšu příspěvek o tom, jak tu válčim.
But first things first. Co tu vlastně dělám? V červenci jsem odpromovala na právech na Karlovce a řekla jsem si, že si vezmu takovej opožděnej "gap year". Pro mě poslední možnost na odcestování a práci v zahraničí, kterou jsem si vždycky chtěla vyzkoušet na vlastní kůži. Tak jsem si pres agenturu našla práci na pozici General Assistant (bar/restaurace) v jednom z hotelů řetězce Best Western. A proč UK? Za prvé je to jedna z mých oblíbených anglicky mluvících zemí (až na to počasí... jak řekl můj polský kolega "yeah it's fucking England, man, the fucking cold weather...kurwa..."), za druhý je to blíž než třeba USA a Austrálie a za třetí tu mám cca 137 km mojí malou duševní oporu- my little sis.
Po prvních dvou dnech můžu říct, že celodenní běhání a servírování, leštění příborů a seškrábávání zbytků z talíře je pro holčičku zvyklou jen na klimatizovanou advokátní kancelář trošku záhul. Bude to dlouhejch 10měsíců.. ale hele, já nejsem žádný máslo!
Den 0
Budík zazvonil v 5:30. A já byla hned probuzená. Trochu se mi sevřel žaludek, ale pak jsem se oklepala a běžela do koupelny. Za hodinku jsme vyrazili s našima směr letiště. Nebudu Vás unavovat detailama, všichní víme, jak to na letišti chodí... Každopádně po pasový kontrole naskočilo na tabuli 45min zpoždění letadla. Hm. No nic moc. Tak snad stihnu ten autobus, kterej jsem si už dopředu zaplatila, protože na místě bych neměla šanci. Když se původní odlet přesunul z 10:05 na 10:55, začla jsem bejt lehce nervozní. Ve vzduchu jsme trochu něco dohnali, ale stejne jsem po příletu na London-Stansted měla 25min na pasovku, kufry a doběhnout na stanici National Expressu. Prolítla jsem pasovkou, čapla kufr a krosnu a vylítla z letiště (naštěstí mi sis popsala dobře cestu na zastávku, takže jsem nic nehledala a běžela rovnou..) a za 10min odjezd busu jsem čekala ve frontě. Uff. První část za náma. Po hodince a půl cesty jsem se dostala do Londýna - stanice Victoria, kde jsem měla přesupovat na bus do Oxfordu a kde jsem měla rezervu 50(!!!) minut. Chvíli hledám z jakýho nastupiště bus jezdí, pak se radši zeptám. Podle pokynů si najdu zastávku..dobrý času habaděj. Mam hroznou žízeň, protože jsem asi tak 4 hodiny nepila, tak si jdu koupit vodu. Nakonec hledam radši i záchody. Samozřejmě s 20kg kufrem a krosnou. Za záchody se (v obchodáku!) platí 50p a já mam jen kovový libry a dvoulibrovky. Odchytnu si holku, jestli nemá na rozměnění drobný. Sice nemá, ale dá mi 50p a peníze nechce. Jenže mi dala 2x 5p a to ten zmetek turniket taky nebere. Koukám na hodinky a začínám nervoznět. Tak mi slečna odchytla další slečnu, která mi dala těch 10p a já to tam konečně naházela a letěla na záchod. Pak si jdu umejt ruce a neteče voda. Supr. Něco se tam rozbilo, tak zavíraj záchody a vypnuli vodu. Paráda. S tekutým mejdlem na ruce letim na zastávku, tak rychle jak mi to jen zavazadla dovolej, protože už mam jen 6minut a cestou ještě volám do hotelu do Oxf, kdy asi tak přibližně dorazim. Přilítnu na zastávku a řidič, že budem mít 10-15min zpoždění. Aha. Po dalším cca 2 a půl hodinovým kodrcání přijedu do Oxfordu. Chytnu taxíka a jedu si do hotelu pro klíče od domu. Zároveň dostávám i uniformu a upřesňující info, že makám druhej den od 7 ráno. Aha. Takže si manažer fakt nedělal srandu, když mi dopoledne psal email. No, tak trošku překvapená a uražená jsem, když jsem měla mít původně 2 dny volna, než začnu. Hm. Co mě asi tak za překvápka ještě čeká. Vemu si dalšího taxíka, kterej mě veze do Staff Housu. Přijedu "domů", najdu si svůj pokoj (ano, ten nejmenší v domě) a zjišťuju kdo všechno tu se mnou bydlí. Nejdřív se seznámím s párem z Rumunska- Andrej a Andrea (no joke). Andrea neumi moc anglicky, ale Andrej dělá na recepci a je dost nápomocnej. Vysvětlí mi, jak to v době chodí. Co koupelny (jsou 3 na 8lidí, takže další překvápko...), co kuchyně (polovina věcí nefunguje nebo se nesmí radši zapínat, aby nevybouchnul barák) co spolubydlící (kromě rumunů tu mám ještě slovenskej pár, jednu češku a dvě španělky), co ostatní zaměstnanci (většinou rumuni, rumunky, poláci a španělé.. ze zaměstnanců jsou rodilý angličani 3...), co bankovní účet, co telefonní číslo a dalších XYZ informací. Dojde se mnou nakoupit i mi půjčí svoje kolo na ráno do práce, protože má volno. Myslím, že se tak trochu považuje za pana domácího, ale je to hrozně fajn, že je někdo tak ochotnej. Prej mu za to musím jen doporučit tatéra v Praze, protože chce hrozně moc tetování a v Transylvánii (no joke) to stojí majlat. Je půl 10 večer a já jdu umřít do postele a psychicky se připravit na ranní vstávání. Sice mi oknem trochu profukuje do pokoje a přímo na obličej, ale to vyřeším jednoduše peřinou přes hlavu (druhej den si musim koupit ještě deku!) a usínám. Dobrou noc.
Vaše T.
Žádné komentáře:
Okomentovat