Upozornění! Následující příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami a událostmi je čistě náhodná.
I když...
Je březen. Já jsem čerstvě po rozchodu. Po čtyřech a půl letech vztahu. A plácám se někde mezi "konečně si můžu dělat co chci a nikdo mi do toho nekecá" a "tak strašně se mi po někm stejská, že se asi zbláznim". A tak se, jako v podstatě každej pátek, rozhodnu jít se svojí nejkou Týnou na mýho oblíbenýho kapitána s colou. Zdravotní sklenička. Nebo osm. Pro lepší spaní.
Jdeme klasicky do naší základny, kterou máme slovy 200 metrů od domova. Je to hospoda asi jako každá jiná, není na ní nic speciálního, ale když jí má člověk tak blízko, tak proč by se namáhal cestováním do centra, že jo.
Přijdeme a je tam klasicky narváno a my si nemáme kam sednout. Hm. Pátek. Hele támhle sedí David. A Marek. Pozdravíme se a zkusíme se vetřít ke stolu. Mě jde vážně jen o to nepít rum s colou ve stoje. "Ahoj, jak se máte...blablabla..." Hlavně nenápadně. "Můžem si přisednout?"
Takže nás sedí asi 5 narvanejch u půlstolu (to je totiž velkej stůl, jde druhá půlka náleží naprosto odlišný skupině návštěvníků, pozn. red.) kam by se normálně vešli přesně tak 3. Chvíli povídáme, První morgan rychle střídá třetí a ten pátej. David nám ohlásí, že ještě někoho čeká, takže se budem muset asi dost smrsknout. To se teda uvidí. Za chvíli se mi za zádama ozve "Čau". Otočím se a tam stojí... no vlastně uplně obyčejnej vysokej, celkem ucházející, chlap. Tipuju si v duchu tak 36. (Sekla sem se jen o 2 roky.) Ale nijak mě neuchvátil, a tak se v klídku vrátím ke svýmu rumu. David nás představí. Týna, Terka a tohle je můj bratranec Patrik. Ahoj, nazdar, těší mě. (Kecám, netěší. Nikdy neřikám těší mě, jen pokud nechci bejt velmi zdvořilá). Pokračujem v tlachání a já v rumech. Hm. Sedmej morgan. Já dneska zas moc piju. Ale co jako, dyt si vlastně mužu dělat, co chci. Už se pomalu zavírá, ale my se rozhodnem ještě pokračovat na jednoho panáka. Respektive Patrik s Davidem jako správný otcové od rodin nechtěj jít domu. Ach. Šťastné to manželky. V duchu si řikám, jak je to hrozně smutný, když tátové od dětí vysedávaj denně v hospodě a koketujou s holkama, o minimálně dekádu, mladšíma. Chvíli si posedíme v místním baru, kterej zavírá až v ránních hodinách, dáme toho jednoho (čti tři) panáka, na kterýho jsme přišli a pak Patrik zahlásí, že on vlastně přece není místní, tak co bysme mu tady jako zajímavýho ukázaly. Že by se šel projít. (Hm.Do tý zimy se mi fakt chce.) Kohosi napadlo, že bysme mohli jít na chvíli k místnímu kanálu La manche, co je vlastně hnusnej špinavej potok. Jaká to romantika. Už jsou asi dvě ráno. David je jak dělo a my se tak nějak potácíme k tomu potoku. Zima jak blázen. Stojíme u toho úžasnýho kanálu, tma jak v pytli a zábava je v čudu. "Mně je hrozná zima", začnu kňourat, "pujdu domu.." Najednou u mě stojí Patrik a na můj v kus nějak moc blízko. Ani se nenaděju a drží mě za ruku a za chvíli mam jeho jazyk v krku. Ehm. Cože? Takhle se jako zahřejvaj cizí lidi nebo co? No dobrý, tak asi pujdem. Jdeme doprovodit Davida, kterej sotva plete nohama. Pak Týnu. A nakonec zbydem dva.
Tak si ho vyzkoušíme. "Jdeš ke mě?"- "Ty jsi teda číslo...musim bejt brzo doma." (měl jsi bejt doma do půlnoci a ted jsou 4 ráno, to už se asi nepo**re tyvole). Ale jde. Prej na chvíli. Vlezem do bytu. "Ty tu bydlíš uplně sama?" -"Jo". Ježiš přestaň kecat a radši se svlíkni. Po pár minutách ležíme nahý v posteli. A tak nějak rozpačitě nevíme, co dál. Trochu trapná situace. Pro chlapa rozhodně víc. Koukám se na něj a řikám si, co tu vlastně se mnou dělá 38 letej chlápek. Koukám na hodinky. Je půl 6. Ježišmarja, mě se chce spát. "No..hele, asi bys měl jít." - "Jojo, chápu." Oblíká se. V duchu ho popohánim. Šup! Šup! Ještě ponožku a dělej. Dojde ke dveřím. Tak čau. Čau.
Uff je v tahu. Jdu si lehnout už střízlivá a usínám s myšlenkou na ex..
T.
Femme not so fatale je taková kulturní vložka mezi těma hlubokejma a filozofickejma tématama. Pro odlehčení. Příběhy můžou bejt smyšlený, reálný, příběhy moje, mejch kamarádek, případně kombinace všeho.
