Oxford Tales: Měsíc 2

Hello. It’s me. Dlouho jsem se neozvala. Jsem tu skoro 2měsíce. Jenom! But it feels like forever. To je 60 dní. Práce. Jídlo. Spát. And repeat. Několik set vypitých šálků kafe. (Ano, co jsem tady piju tak 4 denně). Spousta našlapaných kilometrů na kole. Přibližně 30 Full english snídaní. Jedno brutální opití. Jedna ještě brutálnější kocovina. A asi tak dva mililitry prolitých slz. Hlavně ze začátku. Teď už jsem tak nějak otupěla. První měsíc si člověk připadá tak trochu jako na dovolený. Doba odloučení ještě není tak drastická, objevuje nový věci, učí se, poznává, všechno je ještě pořád docela v normálu. S počátkem druhýho měsíce se to začlo lámat. S ubývajícím denním světlem přibývala moje depka. Ráno za tmy do práce, večer za tmy z práce. Když je split tak se jde za tmy do práce dokonce 2x. Přiznám se, že splity jsou to nejhorší, co tu je. Jinak by se to dalo. Ale v 17:30 se vydrápat na kolo a za tmy, vyrazit do práce, když velká většina lidí z práce míří domů, je značně demotivující. Stálo mě to hodně přemlouvání a pozitivního myšlení, aby mi neukápla slza. Teď jsem více méně v pohodě. V restauraci jsem dávno zaběhlá, všechno vím, všechno znám (asi mám holt talent). Superviserka si na mě nedovoluje, oproti jinejm. Bud je to za a) že nedělám při práci chyby, jelikož prostě používám mozek, nebo za b) zjistila, že to nemá stejně odezvu. Chef se zdá, že mě má taky docela rád. Do ostatních většinou reje, ale mě se dneska dopoledne DOKONCE zeptal “you okay..?”. To je asi pocta nebo co. Občas na mě dělá i blbý ksichty, tak se tomu vždycky zasměju (haha, jojo, hrozně vtipný) a jede se dál. Ale taky možná za to moje pozitivní myšlení může moje rozhodnutí za měsíc tu s tím seknout. Jo. To je asi nejvíc pravděpodobný. V lednu si zkusit najít novou práci a přestěhovat se z Oxfordu. A ještě pár měsíců tomu dát pokud neboli give it a try. Nechci nad UK zlomit hůl definitivně, i přesto, že si začínám myslet, že Britové všeobecně jsou dost omezený, líný, xenofobní a arogantní národ.

A s potěšením oznamuji, že nejsem zas takovej slaboch a jsou na tom lidi hůř než já. 

Španělka Lidia (37) se tu psychicky hroutí a to je tu ještě kratší dobu. Myslím jako v hotelu. V UK žije už 3 roky. Z chefa má žaludeční vředy. Vyhejbá se mu. Bojí se ho. Nesnáší naší superviser. Veškerý poznámky si bere strašně osobně. Na všechno si jen stěžuje. Fucking stupid people, fucking rich people, fucking british people a nebo kombinace fucking stupid british people. A brečí 3x denně! (jo! skoro 40ti letá pani). Asi je děvče trošku psychicky nestabilní. Ehm.Slušně řečeno. A neustále a přenáší svojí depresi na jiný lidi. Naše druhá španělka Yanira (22) už je z ní na antidepresivech a včera u kvuli tomu brečela. Že sama není pozitivní člověk a když jí někdo dnes a denně leje do hlavy svoje deprese a problémy, tak jí to dělá ještě hůř. To, že není pozitivní člověk je teda fakt. Chvíli se vídá s jedním kolegou a nějak jim to neklape. Dál je v depresi z počasí, ze zimy, z práce. Ze všeho. Upřímně, když to kolem sebe vidím, mám občas chuť si hodit mašli. Když má někdo problémy, tak se ho snažím poslechnout a poradit. Ale když z něčích úst vycházej stížnosti kdykoliv promluví, tak prostě vypnu a jen přikyvuju. Vidět denně lidi brečet, stěžovat si a šířit dost negtivní vibrace je celkem únavný. 

Dnes jsem vedla 3 zajímavý a na sobě nazávislý konverzace.

První ráno. Nejvíc busy ráno za posledních pár dní. Lítám si jako hadr na holi z restaurace na recepci, z recepce do kuchyně a z kuchyně na bar a to pořád dokola. Přijde postarší pár, že nejsou hotelový hosti, ale že by si dali kafe. Tak je usadím u baru a jdu dělat 2 americana. Paní je evidentně ten typ, co vám sdělí uplně všecho i to, co nechcete, a informuje mě, že jdou na nějakou akci do kostela, že jedou z Londýna, že cesta byla šílená, že strašně prší (já v tom přijela na kole! ona taxikem) a že je z toho uplně v háji. Tak se na ní usmívám, šoupnu jí americano a letim zpátky do restaurace. Za chvíli je jdu zkontrolovat, pán šel na záchod a pani se pomalu oblíká. Pak se na mě podívá a řiká mi, že jsem moc krásná, že mám krásnej obličej a odkuď jsem? A já Czech republic. Trochu doufám, že nebudu muset podávat bližší informace. A ona na mě, že ví, jestli je to někde blízko, kde pochází manželka Donalda Trumpu, že je ze Slovenska, žejo?? A já ano, přesně tak. A ona, že to je taky moc krásná žena. Hm. Ok. Co na to říct… A hned mě zaskočí další otázkou. Co si myslím o Donaldu Trumpovi? Cože?? Takhle po ránu?? To se moje konverzace týkají sázenejch vajec a mlíka do kafe. Tak já odpovídám trochu překvapeně, že jsem nebyla uplně ráda, když vyhrál volby, ale že se to dalo čekat a že mi přijde jako agresivní a nebezpečnej člověk. A pani mě uplně odzbrojí odpovědí, že je to pure evil a že všechno půjde do prdele. A že ona je v nějaký křesťanský skupině (mě to znělo jako sekta) a že Trump je satan a něco s 666 (ano, přiznám se, že jsem se pak na chvíli ztratila). Tak jsem jí vyděšeně popřála hezkej den a šla zpátky do restaurace.

Druhá konverzace při obědový pauze jsem seděla v kanceláři na recepci a povídala si s Dariou (21 polka, co žije od 14 let v UK). Bylo to asi takhle. D: A co ty jsi studovala?. J: práva. D: jako vážně?. J: jj takže jsem vlastně právník. D: A co doprdele děláš tady?. J: snažim se zlepšit si angličtinu. D: tvoje angličtina je dobrá, co blbneš, tady akorát ztrácíš čas… J: sakra.řekla nahlas, to, co si celou dobu myslim. D: jak dlouho tu budeš? J: no chtěla jsem pár měsíců. uvidím. D: jo, nemarni čas. Tak asi nebudu :D

Poslední konverzace. V restauraci okolo půl 2 sedí asiat a obědvá. Vidím, že dojedl, tak mu jdu vzít talíř. A se mnou začne konvezovat perfektní angličtinou (což pardon, ale u asiatu fakt neni zvykem a je to docela překvapivý) Ptá se mě odkuď jsem a já a on nojooo že ví, že Praha a tak, že tam byl před 25 lety a já a jak se mu tam líbilo? A on že Praha je nádherná. A Pak že byl před 15 lety v Bratislavě, ta že je taky fajn, ale trochu “less beautiful than Prague”. A pak co dělám tady v UK, co jsem studovala, jestli budu advokát. Pozor. Asiat s všeobecným přehledem. Jsem ještě víc v šoku. A prostě jsme si moc hezky popovídali. Pak šel platit a když vstal tak na mě kouká, a řiká, že jsem dost vysoká (byl skoro stejně vysokej jako já), že měřím 1, 80? A já (v hlavě whaaaaat?) ano, přesně tak. Že má dobrej odhad. A on, že jsem asi i dost vysoká na český poměry. A já jojo to je pravda. Zaplatil, popřál mi hodně štěstí a odešel. A mě zůstal takovej hřejivej pocit, kterej mám vždycky, když si se mnou někdo z hostů chce povídat. Konečně english v praxi.

Posledních pár dní jsem unavená, končím v 11, protože "superviserka" využívá toho, že mi to všechno docela jde a nechává mě dělat cash up (čti počítat tržbu), takže většinou spím tak 5, max 6 hodin a to prostě nejde, aby si člověk odpočinul. Už se těším domu na Vánoce! A až obejmu všechny maminky, tatínky, ségry, babičky, dědečky, sestřenice, kamarády, moje pejsky, pejsky mejch kamarádů a kamarády mejch pejsků. VŠECHNY!!!

Vaše T.

Oxford Tales: Den 35

Jsem tu teprve měsíc a kousek a už se mi to zdá jako šíleně dlouhá doba. A co jem za ten měsíc a kousek zjistila? Změnila jsem některý svoje názory, pár věcí o sobě zjistila a trošku začla nacházet směr, kterým by se měl můj život ubírat. Respektive jak bych chtěla, aby se ubíral.

Poznatek číslo jedna je, že život v Anglii je naprosto stejnej jako všude jinde. Všude je chleba o dvou kůrkách. Všude svítí to samý slunce. Alkohol je pěkně drahej (ehm kromě Čech.. ). Všude člověk narazí na debily. A z nebe padaj ty stejný srážky. Jak v Oxfordu, tak v Praze, tak v Miláně, tak ve Vídni. Jak řekla moje cvičitelka jogy. "Vycestovat do zahraničí?? 100% doporučuju, pár měsíců, rok, naučit se jazyk a tak dále. Ale žít tam? Proboha! Co by tam člověk dělal.." Asi tak. Jedna známá mojí mamky ve 20ti opustila Prahu, a cestovala. Austrálie, Novej Zéland, USA a tak dále. A najednou zjistila, že jí je 35 a nic nemá. Jen několik krásnejch zážitků. Vrátila se do Prahy a chtěla chlapa, rodinu, bydlení, budoucnost. Teď je jí 38 a snaží se o první dítě. Jooo, všechno má svoje pro a proti.

ADD 1. K tomu alkoholu. Vtipná věc. V restauraci se sem tam nějakej host (máme tu ze 70% důchodce a starší páry) dá do řeči s kolegyněma (mě se to upřímně nestává. nerozumim proč). Většinou si všichni povádaj s holkama Španělkama, resp přesněji s holkama z Kanárskejch ostrovů. Jo. Exotika. Angláni to znaj, jelikož tam jezděj na dovči. Tenerife a tak dále. Vybavujou se s nima. Rozplývaj se nad španělštinou, nad krásou ostrovů a tak dále. Mě když se někdo zeptá odkud jsem a já odpovím "Czech republic" reakcí mi bývá buď naprosto zmatenej výraz doplněnej "What?" a nebo jen znuděný přikývnutí. Začla jsem k tomu dodávat "You may know it as Czechoslovakia". Česká republika, neboli krásný srdce Evropy je známý u těch lidí, kteří rádi pijou. Jsme ráj alkoholiků. Někde v hotelu se povalovala "alkoholová" mapka Evropy. Tak dobrejch 80% destilátů a dalšího alkoholu byl nacpanej v tom malým krásným evropským srdíčku. So what? Kde se hodně pije, tam se dobře žije. Ale ten alkohol mi tu občas chybí. Dát si koktejl za 8 liber? To mě rve žíly. Ach. Jak mě chybí morgan s colou za 70,-. A jelikož jsem tady tak nějak na odvykačce, tak rychle ztrácim svojí poctivě vychlastanou formu. Minule jsem si dala 2 decky bílýho a pak jedno pivo a cider (dohromady asi během 2 hodin) a už jsem měla problém s rovnováhou. Přisuzuju to taky všudypřítomný únavě.

Poznatek číslo dvě. Já nejsem člověk, co by mohl trvale žít v zahraničí. Pár měsíců jo, roky ne. Miluju Prahu. Je to moje nejoblíbenější místo na celým světě. New York, Londýn, Berlín ať se jdou zahrabat. Samozřejmě, že k tomu velmi přispívá fakt, že tam mám všechny svoje milovaný. Rodinu, nejlepší kamarády, známý, bejvalý kolegy, bejvalý lásky a tak dále. Mám tam prostě 26let svýho života a to se jen tak neodpáře. Ale stejně. Praha je prostě nádherná. Chybí mi vyhěnout z domu na pivo, ať už doma nebo v centru a do 5ti, či 30ti minut vidět lidi, který mám ráda. S kterejma je mi dobře.
Poznatek číslo tři. Velká většina Angličanů je dost arogantních. Já na ně panebože začínám bejt už alergická. Jednak tomu napomáhá fakt, že se k nám chovaj většinou jak k levný pracovní síle z východu (od ČR po Rumunsko, všichni jsme "ukrajinci") a jednak, že si myslej, že jsou pupek Evropy. Myslej si o sobě bůhví co. Minule k nám do restaurace přišel děda-důchodce tak okolo 65, možná víc. Dal si véču a chvíli se zakecal s Anet, když zjistil, že je z ČR. Byl to milovník klasický hudby, takže sypal z rukávu jména jako Dvořák a Smetana. Do tý doby byl relativně sympatickej.Po zaplacení, když odcházel se na nás obrátil a řiká  "Víte, já nechci aby sem proudili davy lidí, VY ALESPOŇ pracujete, takže platíte daně, ale ti uprchlící z Afriky, ty pracovat nebudou a já je nebudu platit ze svejch peněz, já je tu nechci. Řekl to tónem, ze kterýho bylo docela jasný, že nás řadí přibližně na jejich úroveň, jen o stupíneček vejš, protože "my alespoň pracujeme". Koukám na něj, usmívám se a kejvu a v duchu si řikám "jooo dědku, díky takovejm jako ty máme brexit.." Já nejsem škodolibá nebo nepřející (většinou), ale probudilo se ve mě moje evil alter ego, a pomodlila jsem se (k Bohu asi ne) s tim, ať se jim ten jejich zasranej brexit vymstí. Ať jim zdrhne veškerá pracovní síla, protože s tím jak rychle padá libra se tu za chvíli už nikomu nevyplatí pracovat. A ať jim to trošku zatřese tou jejich vyspělou ekonomikou.
Poznatek číslo čtyři. Poslední dobou přemejšlim nad tím, že stárnu a nějak dost věcí mi utíká. Chtěla bych vlastní bydlení. Svůj malej byteček, kterej bych si přeměnila k obrazu svýmu. A nikdo by mi nedělal bordel v kuchyni. Nemusela bych se s někým přetahovat o pračku a nikdo by mi nevyčítal, že jsem si vzala k jídlu jedinou misku. (Jo, to se fakt stalo.) Chtěla bych už nějakej svůj život. Skutečnej život. Budoucnost.

ADD 4. Máme v celým baráku jedinou misku. Na 8 lidí. Takže se o ní logicky střídáme. Udělala jsem si do ní svačinu, najedla se a asi po 15minutách jí šla umejt a vrátit na místo. Přišla za mnou Lidia (34 letá spolubydlící ze Španělska, resp z Kanárů, která mi začíná pěkně lezt na nervy) s tím, že je to její oblíbená miska a že z ní ráda jí cereálie ráno a že neví, jestli jsem to byla já nebo někdo jinej, ale někdo si jí nechal přes noc asi v pokoji a ráno tam nebyla. Tak na ní koukám jak z jara. A ona to fakt myslela vážně. Tak jí řikám, že je nás tady 8, střídáme se o jednu debilní misku a že prostě to, že nemá z čeho jíst cereálie ráno je čistě její problém a holt si bude muset asi koupit svojí misku, pokud jí to tak hrozně vadí. Já taky jim pokaždý z nečeho, co je prostě k dispozici (a že toho moc neni). Mimochodem já tu misku v pokoji neměla. Grr. A to je s ní pořád. Ona si věčně jen stěžuje. A jelikož je jí 34, tak si přijde asi důležitá. Já bych spíš řekla, že ženská, co bydlí v 34 letech v domě se 7 cca 22-26letejma lidma má nějakej razantně větší problém, než je miska k snídani. Tak ať si hledí toho.

Poznatek číslo pět. Je trochu nahodilej, ale musím se o to podělit. Doufám, že mě někdo nepochopí špatně. Já nejsem rasista. Opravdu ne. Razím heslo žij a nech žít. Ale Asiati (a Číňani zejména) jsou zvířátka. Jsou to čuňata, uklízet po nich stůl je za trest. Nejlepší by na to bylo vzít plamenomet. Jsou jako kobylky. Když viděj jídlo, tak tam nalítnou v hejnech a sežerou toho 3x tolik, co normální člověk. Navíc strašně ale opravdu STRAŠNĚ NAHLAS MLASKAJ. Když jdu kolem nich mám chuť jim vrazit facku. Ke korytu s nima. A taky smrděj. Hrozně. V bejvalý práci mi šef řikal, že Čínani jsou uplně blbý a obchodovat s nima chce velkou dávku trpělivosti. Nevěřila jsem mu to. Ale tímto se mu omlouvám. Je to fakt. Jsou uplně mimo. Navíc jsou to teda největší rasisti, který jsem viděla. Včera přijela delegace s nějakým budhistickym mnichem, seděli v lobby, bavili se smáli a když přišel na recepci taxikář (černoch) tak zařvali na celý lobby "aaa negr". Pán chvíli koukal a pak radši odešel. Asi jim nějak nedošlo, že negr je trošku mezinároní slovo. Takže tolik příklad k jejich taktu a inteligenci. Omlouvám se, je to sice trochu jak z deníčku malýho xenofoba, ale na mou obranu jsou to jen 100% fakta. Nesoudím podle jednoho člověka, nebo jedný skupiny. Máme v restauraci Asiaty denně. Vídám je denně přes měsíc. U jídla. U pití. A tak. A takhle to prostě je.

Poznatek číslo šest. Neni tolik poznatek, jako spíš přístup, na kterej se snažím naladit. Nejsem máslo, nejsem máslo, nejsem máslo! A já to dám. Jelikož jsem tady jen kvuli angličtině, nehodlám si tu našetřit na vilu s bazénem, tak pokud to opravdu překročí nějaký meze, tak s tím seknu. Ale nějakou dobu to chci vydržet. Negativní zkušenost, taky zkušenost. Něco mi to rozhodně dá.



Vaše T.

Oxford Tales: Měsíc 1

Přežila jsem. První měsíc je za mnou. Upřímně jsem čekala, že to bude mnohem víc náročnější psychicky, ale překvapivě je to hlavně náročný fyzicky. Ranní vstávání, večerní návraty okolo 22h. Pak hned spát a v 5:30 nebo 4:40 opět budíček. A já, člověk, kterej pro život a fungování potřebuje spát alespoň 8 hodin, spím průměrně 5 hodin denně. 7, když se vážně zadaří. Pak ty jízdy na kole. Jelikož je to moje kolo stará šunka, tak se na něm jezdí opravdu blbě. Navíc mi zadní kolo tak samo od sebe přibržďuje a taky přehazuje, kdy chce. Sednu na něj a po pár metrech už mě pálej svaly na stehnech. Doufám, že to časem otupí a nebude se to ještě zhoršovat. Jinak snad budu chodit pěšky. Ne, nebudu. Je to 35minut.
Psychicky jsem na tom zatím relativně fajn. Ne, ještě jsem se nezbláznila. A Ano, samozřejmě se mi stejská. Ale pořád jsem příčetná. Trochu se tomu sama divím. Jelikož pár lidí v práci není uplně podle mýho gusta. Ale zatím je to měsíc. Možná, že v lednu přijedu domu jako uzlíček nervů. Hopefully not. Vlastně ne.V žádným případě nepřijedu jako troska. Protože nejsem máslo.  Zaslechla jsem, že D. (superviser) dokáže dělat holkám ze života peklo. Většina už kvuli ní brečela a dřívější holky prý celkem pravidelně. A na to já jsem teda Anet řekla,  že mě teda nějaká zakrslá, prdelatá rumunská čůza fakt nerozhodí. H*vno na mý botě. Omlouvám se za ten výraz, ale prostě jo. Zatím na mě nic nezkoušela, kromě jejího obvyklýho rozkazování a komandování. Občas mě zkouší poučovat, ale já většinou odpovídám je OK, Sure a Yeah, no problem s výrazem "polib mi p*del" a pokrčením ramen v závěsu, tak možná chápe, že mě to asi nerozhodí. Je fakt, že si tady ten pobyt nechci zprotivit, a s tím i celej Oxford, potažmo Anglii. Takže se budu snažit bejt nad věcí. Už jsem i přemešlela, že třeba po Vánocích mrknu na jinou práci. Abych se trošku dostala i k tý pořádný Engličtině. Ale uvidíme. Jelikož s novou prací bych si musela hledat i nový bydlení a tak. A to nebude tak jednoduchý.
Jsem zvědavá na ty měsíce další. Jelikož jsem byla přesvědčená, že nejhorší budou první dva měsíce. Spíš to vypadá, že třeba první 3 měsíce by mohly být ok a potom se to bude zhoršovat. Trochu to hodnotím podle Anet, která je tu 5 měsíců, a ještě měsíc bude a už to tu nenávidí. Počítá dny. Ano, denně mi hlasí, že už "jen 25 dní...už jenom 23dní...". Možná počítá i hodiny. Nedivila bych se. But we will see. Moje častá věta. Nebudu předbíhat, nebudu stresovat a uvidím, co budoucnost přinese.


Vaše T.

Oxford Tales: Den užaninevimkolik

Já.Jsem.Hrozně.Unavená. Včera jsem měla off, takže jsem se konečně vyspala. Spala jsem 11hodin. Poslední dny jsem vstávala 4:40, tak jsem to musela dohnat.
Za tenhle týden se toho zas tolik zajímavýho neudálo, spíš tak dávám vědět, že žiju. Práce pořád tak nějak stejná, to se dalo čekat. Mám trošku problém s D. (superviser), jelikož mi dělá trochu naschvály a posílá mě dřív domu. Třeba o hodinu a víc. A když je člověk placenej od hodiny a ona ho pošle 5x do týdne dřív min o hodinu, tak už je to na penězích trošku znát. A jelikož je tady všechno dost drahý, začínám mít trochu pocit, že nevyjdu s penězma. No, uvidíme.
Za bydlení (čti za pokoj 2x2metry) tu platím 100liber týdně. To je 400 liber měsíčně. Ano, měla bych za to malinkej byt v Praze. A z toho důvodu mě taky trochu se*re, že tu polovina věcí nefunguje. Jeden dřez, trouba, holkám v koupelně neodtejká umyvadlo. Nám odpadávaj dlaždičky a kape (čti teče) sprcha. A nikdo s tim nic nedělá. Je nás tu v baráku 8 a dohromady platíme opravdu víc než dost (3200 liber, tj 92000 czk), na to, aby tady ty věci fungovaly. Já vím, že bydlení v UK je (obzvlášť v Oxfordu) drahý. Ale my nebydlíme v žádným luxusu a bydlíme v celkem pofiderní čtvrti, takže člověk by byl rád, kdyby aspoň ty základní věci byly v pořádku. V úterý máme staff house meeting, někdo si údajně stěžoval, takže jsem zvědavá, co se tam vyřeší.
Jinak mimo práci chodím sem tam na tu angličtinu do centra. Je to fajn, spíš takový zpestření, aby měl člověk pocit, že se tak uplně nefláká. Navíc jsem se teda dozvěděla, že moje angličtina je na dost dobrý úrovni a je možný, že mě z těch free classes vykopnou. Takže co hlavně potřebuju je kamarád/ka Brit/ka, abych se konečně nějak začla dostávat do tý proper english. Protože mezi cizincema si prostě každej mele tu svojí a co je komu po nějaký gramatice. Takže to je asi tak úkol číslo jedna. Zjistit, kde se scházej místí a udělat si kamarádku :D Jo.Trochu challenge. Obzvlášť pro takovej polo-introvertní typ jako jsem já. Dobře, tak mezi "svejma" nejsem introvert, ale tady se ze mě docela stává :)))
Ale první pozitivum tohohle týdne. Už mám konečně bankovní účet!!! Jupí. Trochu jsem si dupla, došla tak a řekla, že čekám už 2 tejdny na schůzku, že jsem si zažádala online a co se jako děje. No a světe div se, najednou jsem mohla mít schůzku během 4 dnů (pff, prej že maj plno a objednávaj za měsíc). Další paradox je ale šek. Ten jsem dostala v práci ve vejplatní den místo toho, že nám ještě účet. A že si s tím mám dojít do banky a dostanu cash. (Samozřejmě, protože jinak by snad byl k ničemu). Tak jsem šla do bank, šoupnu pani do okýnka šek řikám jí, ať navalí peníze. A ona, že za šeky se nevyplácí cash, že to nejde. A já cože? A ona, že jediná možnost, jak vyplatit šek je na účet. Tak jí řikám, že nemám bankovní účet a ona, že si ho teda budu muset zařídit. Kill me! Takže co je teda pointa toho šeku vlastně? No, děkuju pěkně.
Jinak, co tak běžně dělám, když mám volno? Cvičím jogu doma v sušárně, jelikož do svýho pokoje se nevejdu. Vytvořila jsem si seznam kaváren a bister v Oxfordu a budu pokračovat ve svým kavárenským povalování. Už mám odškrtnutý 2. Mimochodem, pokud někdy budete v Oxfordu, nechoďte do News Café, kafe tu stojí za starou bačkoru. A sleduju Průměrňákovi. Už mám za sebou dvě série (6. a 7.).
Co se týká jídla, tak je to v hotelu na nic. Myslím, že přijedu o 10kilo těžší. Můžem si vybrat mezi snídaní a obědem. Většinou mám snídani (kterou jím jako k obědu, protože první pauzu člověk dostane až tak 11:30), jelikož je to bufet a člověk si může nabrat, co chce. Ale po čase už to taky leze krkem. Vajíčka, ovesná kaše, fazole, houby, párky (ty nejím) a pečivo. Moc pečiva. Co jsem tady, tak jsem snědla víc chleba s máslem, než za celej loňskej rok doma. Jelikož já normálně pečivo nejím (ani máslo), ale tady nic jinýho skoro neni. Abych neměla pořád jen tu snídani, tak jsem si nedávno napsala o oběd. Pro změnu. Dostala jsem smrtelnou a smrtící dávku fritovanýho blivajzu. Kupa hranolek, kupa americkejch brambor, kupa cibulovejch kroužků, to vše přelitý fazolema od snídaně. Málem mě klepla pepka. Tak jsem snědla fazole, 3 hranolky a zas si došla pro chleba s máslem. Achjo. Bude ze mě brzo chlebová koule.
Jinak už se tu dělá docela zima. Musím nakoupit nějakou zimní výbavu. Rozhodně kabát a taky nějaký teplý boty. A kolo asi za chvíli hodim do řeky. Za prvé je na něm zima a za druhý si tak nějak při jízdě dělá, co chce.Třeba samo od sebe přehazuje. Nesnášim ho.Ble.
A jaká u Vás?


Vaše T.

Oxford Tales: Den 12 a Den 13

Dny už se mi trošku slejvaj dohromady. Jak máme různě rozepsaný směny, tak už ani moc nevnímám kdy je víkend a kdy všední den.
Každej to asi zná, někdy je to up a někdy down. Minulej post byl tak trošku down, ale teď už je to zase lepší. Naštěstí nejsem uplně typ člověka, co se na tom dně plácá dlouho. Dobře se vyspím, dám si cider a druhej den už jsem ok. A navíc si moc rozumim se spolubydlící Anet. Je to češka a je to hrozný sluníčko. Takže i kdybych se chtěla patlat někde na tom dně, tak mě dlouho nenechá. Minule mě vytáhla na kafčo a předevčírem do jazykovky. Objevila tady s bejvalou spolubydlící dvě jazykový školy, kde se vyučuje angličtina jednou denně dvě hodiny zadarmiko. Což je hrozně supr. Jsou to hodiny, kdy se na nás budoucí lektoři "učí učit", takže proto jsou zdarma, ale zase neznamená to, že by byly o něco horší. Navíc aspoň si člověk trošku oposlouchá jinej přízvuk, jelikož jsme tam samozřejmě cizinci z různých konců světa (Španělsko, Itálie, Indie, Rusko atd.) plus aspoň taky chvíli komunikujeme s rodilým mluvčím, což se mi v práci kromě obvyklýho "coffee please" nestává. Mají tam 2 levely. Low a High. Šla jsem do high, ale jelikož jsem zvyklá se podceňovat, tak jsem se děsila, co se tam na mě vybalí za šílenosti a jak nebudu stíhat a chápat atd. Ale musím říct, že na mě to byl level easy peasy lemon squeezy. Potřebovala bych větší challenge, abych tu anglinu někam pozvedla trošku. Hodně lidí bych poslala do level low, jelikož byly dost mimo, ale nikdo to tam asi moc neřeší. Vystřídali se na nás 3 učitelé. Katherine, Harry a Sophie. Dostali jsme pár okopčenejch cvičení, který jsem zvládla vyplnit asi tak během 3minut a pak se trošku nudila. Princ Harry měl gramatiku, takže jsme tvořili passive. Což samozřejmě všichni známe už ze zš.  A trochu jsem si dovolila zaperlit, když se Harry ptal, k čemu passive asi tak jako je, tak řikám, že "to emphasize the subject in the sentence...". A v duchu se plácala po ramenou a přijímala ovace vestoje. Lekce utekla jako nic a musím říct, že to bylo docela fajn takhle se vrátit do lavice. Budu se snažit alespoň jednou v tejdnu zajít. Na ájině jsem pozdala Irinu (Češka) a Fredericka (Ital) a tak jsme s nima s Anet šly na pivo. Do Red Lion Pub. Já byla jen hodku, jelikož jsem měla split a vracela se hned do práce. Ale bylo to docela fajn. No celkem náročnej den. Práce-aj-pivo-práce. Ale když je člověk takhle busy, tak zase nemyslí na jiný věci. Domu v 22h a spát.

Den 13 byl trochu kratší. Jen do 14h. I když měl bejt do 15h. Jak přes obědy neni moc práce, tak si "superviserkyně" (nebo superviserky?) zvykly mě posílat domu třeba o hodinu a i víc dřív. Ale příště už se ozvu, jelikož už mam takhle ukrojenej skoro celej pracovní den. A jelikož jsem placená od hodiny, tak se mi to uplně nelíbí. A kdybych teda odmítla a rozhodla se tam poflakovat, tak mě frajerky dokážou odlogovat (česky odpíchnout) z kanceláře, aniž bych o tom třeba věděla. Svinský. Ale pokud teda bude mít někdo problém,  a řekne mi, že mě nebudou platit, když tam něni práce, tak řeknu, že to neni můj problém, mám slíbenejch 40hod týdně a případně si dojdu promluvit s Keithem (manažer). A pokud to jde z jeho hlavy, tak mu řeknu, heleďte se milej pane manažer, já tady taky vůbec nemusim bejt žejo! Moje pracovní smlouva totiž neni vůbec pracovní smlouva. Je to kus papíru s hodinovou mzdou a počtem dní dovolený a v podstatě mi umožňuje se sebrat, sbalit se a ze dne na den skončit. V tom případě je můj záložní plán Porstmouth (máš radost Kami, žejo?). I když i tady v Oxfordu je věčně vylepený ve výlohách, že někdo hledá zaměstnance. Kavárny, Puby a obchody. Všude. Horší by to bylo s bydlením.
No ale zpět k práci. Po obědě byl klid, tak jsem šla na bar a musela jsem předvést třetí superviserce Manu (resp Emanuelle/ Francouzska), jak dělám cappuccino a latte. Cappuccino jsem dělala jen jednou a latte vubec. Tak jsem jí to předvedla. Asi 3minuty beze slova čuměla do toho šálku a já si řikala panebože, co sem zas udělala blbě. No a ona nakonec, že je překvapená, že tak krásný cappuccino dlouho neviděla a že se mi to povedlo a jestli jsem to dělala fakt poprvé a prostě celá nadšená. Taky koukám na ten paskvil s pěnou v hrníčku a přemejšlim, jestli nemá něco s očima, já z toho stejně nadšená nebyla. Pak ať udělám latte. A já schválně na ní, jakej je rozdíl mezi cappuccinem a lattem. Stejně tak jsem se ptala i držky Doriny, která mě to "učila" minulej tejden a ta řekla, že vlastně žádnej, ať do jednoho dám kakao a vydávám to za cappuccino. Manu mi řekla, že rozdíl je v tom, že cappuccino se leje od kraje hrníčku a latte do středu. Uff. Jako. Pardon. Ale. Ne. Každej alespoň průměrnej milovník kafe ví, že cappuccino je shot espressa, trošku spařenýho mlíka (řekněme třeba 1díl) a velká čepice pěny (2 díly). Latte je v podstatě naopak: 1 shot espressa, 2díly spařenýho mlíka a 1 díl pěny. Tzn. latte je víc mléčný a míň pěnový než cappuccino. A tady je to prostě asi každýmu jedno. Udělá vám to samý espresso a naleje vám do toho to samý spařený mlíko a tim, že na to hrcne kakao to vydává za cappuccino. Vlastně tomu asi mužete řikat jak chcete. Já bych to asi prostě nazvala kafe s mlíkem. Ale jo, neni to žádná top kavárna, je to obyčejnej hotelovej bar. Každopádně Manu se líbilo jakej mam grif v nalejvání pěny a donutila mě udělat latte ještě 3x, abych si zkusila "malování". Prosimvás, já to držela poprvé v životě v ruce jo? Takže jaký asi tak malování. To se lidi učej na kurzech. No ale každopádně mě to baví. Možná budu trenovat víc. Ještě kdyby tak měli kvalitní plnotučný mlíko a ne nějakou břečku z velký bedny. To by taky pěnilo jinak.
Po práci jsem musela pro pár věcí do Primarku. Jakože třeba baťoh, legíny, polštářek atd. Primark je sice kvalita na prd, ale za ty ceny to fakt nejde nekoupit. Sportovní legíny za 4libry? Mikina za 7? No nekup to. Jelikož teď zrovna neoplývám zlatem a jinými drahými kovy, tak je pro mě Primark číslo jedna. Pak jsem si ještě koupila podložku na jogu, jelikož cvičit na ručníku se nedá a já to bez jogy prostě nedám. Ta byla drahá, to mi krvácelo srdce (a peněženka), ale musela jsem! Pak jsem jela domu, zacvičila si jogu na nový podložce, udělala si véču a jen tak odpočívala. Pak spát a ráno hurá do práce. Naštěstí pátek je poslední pracovní den a já mam sobotu a neděli off! Jupí! Bude kino- Bridget Jones's Baby. I když 10liber za lístek taky nic moc.



Vaše T.





P.S. Doufám, že nikomu nevadí moje prokládání anglickejma výrazama. Vim, že spousta lidí je na to alergickejch. Já občas taky, ale tady mi to přijde takový jakože akurátní... Takžee... hele... i kdyby vadilo..stejně máte smůlu... :P

Oxford Tales: Feeling blue..... or more like pissed off

Dneska se necejtím uplně fajn. Fyzicky naprosto v pořádku, ale psychicky nic moc. Možná k tomu trochu přidává i fakt, že je od rána šedivo a ošklivo a ještě navíc mam split shift. Jsem tu dneska teprv 10. den. Ale už mi to přijde třeba jako 3 týdny. Z práce se pomalu a jistě stává ta samá rutina. Trochu se toho děsím. Mužou se stát dvě věci. Za prvé se z toho zblázním a budu se muset zabít (čti koupit letenku, skočit na letadlo a odfrčet) a nebo za druhý si na to zvyknu, poddám se tomu a naprosto se odnaučim používat mozek a až přijedu tak půjdu vrátit diplom.
Dneska fakt myslim naprosto pozitivně. A všechno mě tu s*re!
Třeba to, že když cokoliv potřebujete,tak musíte podstupovat dlouhý byrokratický procesy. Například bankovní účet. To je tak krásnej příklad naprostýho prudění lidí. Musíte si sjednat osobní schůzku na určitej termín, kdy s vámi udělaj interview na téma kdo jste, odkud jste, co děláte v UK, kolik budete vydělávat, na co potřebujete účet, jestli máte v plánu spořit, jestli máte v plánu pravidelně ukládat větší částky, jestli máte bankovní účty jinde po světě, kde platíte daně, jakou máte rádi barvu, která zmrzlina je vaše nejoblíbenější a jak se jmenoval váš nejlepší kamarád, když vám bylo 12. Ne, nenechala jsem se unést. A pak půjdete na druhou schůzku, která je bůhví k čemu. A jelikož teď je v Oxfordu nějakej populační boom nebo co, a první schůzky už od miulého týdne objednávají na půlku října, tak mi slečna v bance doporučila zažádat si online, oni mě kontaktujou zpět do cca 5ti dnů a já jen nakráčim do banky s nějakejma dokladama a pasem a bude to. Takže jsem fakt zvědavá. Jelikož nemám účet, tím pádem nemám vejplatu. To mě trošilililinečičinku štve. Takže jsem vyplnila formulář online s kolonkama typu jaký je váš hrubý roční příjem (who the hell knows!), jaký je váš čistý měsíční příjem (well I would love to know too...), jestli plánuju spořit (no, thank you) a co jsem měla včera k večeři (těstoviny s máslem a sýrem...yeah I know....). Vážně moc doufám, že to klapne a někdo se mi ozve a nebudu se teda muset objednávat za měsíc na nějakej výslech. Takže to bylo za 1).
Za 2). MHD. Je to tu drahý jak prase, a ještě navíc vás to o víkendu nikam nedoveze! Panebože, když mám platit fifty fucking pounds měsíčně za kartičku, tak teda předpokládám, že mě to odveze a přiveze odkudkoliv, kamkoliv a kdykoliv. A ne, že se o víkendu před 7 ranní nikam nedostanu. Totéž platí po 11 večerní. Minule jsem čekala na autobus, kterej jezdí každejch 10 minut, cca 40minut. Prostě jen tak vynechaly 4 autobusy. Ve čtvrtek v 18hod.! A taky prosimvás v autobusech nikdo nehlásí na jaký se nacházíte stanici. Takže prostě odhadem někde vystoupíte, pokud jedete poprvé a nebo musíte stát u řidiče a ptát se. "Jaká je další stanice? A kdy bude stanice xx..?" Jak blbec. Ale pamatuju si, že tohle mě dost štvalo už tehdá v Londýně. UK je prostě ve spouště praktickejch věcech dost...ehmm... special.
Za 3). Jídlo a pití. To jídlo je tady tak kurevsky drahý, že se mi chce brečet. Ano, samozřejmě, že je to nějak přizpůsobený výdělku a nemůžu to srovnávat, ale dyt já do háje ještě nic nevydělávám! Za pytlík salátu, pytlík mrkve, 4 rajčata, mlíko, bílej jogurt, fetu, vajíčka a muslli jsem dala 20liber!    D V A C E T   L I B E R!!!! No a o jídle a pití v barech a restauracích ani nemluvím. Já takovej hospodskej a kavárenskej povaleč! Pivo za 3-4 libry. A drink za 7liber. That's a fucking rip-off! Takže asi tak vyjímečně. Určitě ne každej tejden.
Za 4). Kolo. Já nenávidim ježdění na kole. A tady jsem nucená ho používat 2-4x denně. Upřímně pro mě je to vážně nejhorší část dne. Když vylezete v 5:30 do tý zimy (a tmy!) venku a rádi byste nastoupili do vyhřátýho (klidně i studenýho) autobusu a pohodlně se dovezli kamsi a pak si kousíček došli do práce. A teď musíte sednout na rozvrzaný starý kolo, co sotva jede a vydává tak hroznej skřípavej zvuk, že už i v práci musej slyšet, že jsem vyrazila. NESNÁŠIM!

No.. trochu se mi ulevilo. Pro dnešek to bude asi vše. Však já si určitě ještě něco najdu.
U nás v ČR si každej věčně na něco stěžuje (ano, pro rejpaly, vím že já si právě teď v celým příspěvku taky jen stěžovala), ale ve finále si myslím, že se u nás nikdo nemá tak blbě. Všechno docela hezky funguje. Pivo je levný. Autobusy jezděj. A počasí taky neni tak hrozný. Možná se brzo vrátim..



Vaše T.

P.S. Omlouvám se za výše uvedené výrazy, ale v kuchyni se neustále někdo fuckuje a fuckinguje, takže už to asi tak trochu vstřebávám...

Oxford Tales: Customer Reviews

Dnešek v práci byl docela fajn. Celkem krátkej. Jen od 7 do 12hod. Takže asi ani nemá cenu ho popisovat, protože se nic zajímavýho neudálo a začíná to pomalu být rutina. Jediný, co nějak nemůžu překousnout je to ježdění na kole. Kolo neni můj kámoš. A jezdit na něm 2x, resp. někdy 4x denně mi dává dost zabrat. Navíc na tý rachotině, který moc nefunguje přehazovačka a během jízdy si tak nějak přehazuje jak chce. Až přijedu, tak na něj nechci tak 5 let sednout.
Každopádně proč jsem se rozhodla dneska psát je spíš to, že se mi do ruky dostaly "customer reviews". Jako asi všude na světě má náš host právo vzít do ruky papír a tužku. Resp. formulářík a tužku. A ať už anonymně nebo veřejně a hrdě se vztyčenou hlavou napsat svůj názor. Co se mu líbí, co se mu nelíbí. Přání, poznámky, námitky a návrhy na změny. Jo. Na to má samozřejmě právo. Samozřejmě se většinou píšou ty negativní recence. Nespokojenej člověk má víc motivace vypsat svoje hluboký pohoršení než ten spokojenej. Ale objevěj se i ty pozitivní a pochvalný.
Dneska mě zaujaly dvě. Jedna negativní a druhá pozitivní.  Negativní recenze zněla cca asi takhle: "Zaměstnanci hotelu mají silný cizí přízvuk." (nadpis). A pak dál. "Možná jsem staromodní...blablabla...., ale očekávám, že mě v hotelu v Anglii bude obsluhovat rodilý angličan...blabla.... a ne, že se setkám na recepci s cizincem...blabla... a mám pocit, že se hotel snaží ušetřit a působí to velmi lacině...." a něco o přízvuku...a tak dále. Jako upřímně kupa sraček. Co bych mu na to řekla? Well honey, it's not called old-fashioned, it's called racist! Samozřejmě, že se hotel snaží ušetřit, ale rodilej angličan nebude vysedávat za recepcí, případně roznášet kafe za minimální mzdu. Tak to prostě je. Za recepcí sedí sice cizinci, ale jejich angličtina je naprosto v pořádku, jsou ochotný a milý. A že maj přízvuk? No bóže. V celým hotelu je 99,9% zaměstnanců cizinců. Z cca asi 60 zaměstnanců jsou rodilý angličani 3. Manažer restaurace, manažerka housekeepingu a hlavní kuchař. Ostatní jsme fucking immigrants. Pro mě je to vážně docela zajímavý octnout se v pozici, kdy na vás někdo pohlíží jako na povl, jako na něco podřadnýho. Třeba jako u nás v čr na "nějaký ukrajinky...". Většina hotelovejch hostů je opravdu příjemnejch a i s vámi občas prohodí nějakou tu větu. Samozřejmě, že na mě se většinou usmívaj chlapi, zejména lehce postarší pánové. Ale občas se najde i nějakej ten arogantní kousek, co na vás pohlíží shora. Ale co naděláš. Já si z toho vlasy nervu a večer nebrečim do polštáře, že se na mě nějaká nafrněná kráva křivě podívala.
Slyšela jsem dneska v hotelu i story, kdy jeden z hotelovejch hostů slovně napadal holky z restaurace (konkrétně rumunky), až na něj manažer zavolal policii.
Ale konec negativity. Bylo tam teda pár pozitivních recenzí, že hotelový zaměstnanci jsou přátelský a milý. A pak konkrétne: "The hotel staff is very helpful, esp. the supermodel in the restaurant...". Já teda nevím, každopádně všechny holky z restaurace tvrděj, že ta supermodel jsem já. Jelikož jsou všechny maličkatý a maj asi tak 160cm, tak to tak možná bude. Sice si moc nemužu vybavit situaci, kdy bych byla dostatečně helpful, ale pokud jo, tak jsem jedině ráda :))) Vybavuju si jenom jednoho cca 50letýho pána, kterej na mě dost civěl a snažil se zapříst rozhovor a jelikož jsem ho obsluhovala u večeře a druhej den pak ještě u snídaně, a on na mě "You don't get much off, do you?" Tak si mě asi zapamatoval.
Jestli ta recenze byla nebo nebyla o mě neni důležitý. Důležitější je, že se všichni snažíme dělat práci pořádně a většinou to i někdo ocení.

Vaše T.

Oxford Tales: Den 3, Den 4 a Den 5

Nebudu popisovat každej den zvlášť. Slibuju. To jen ty začátky jsou takový asi trochu zajímavější. V budoucnu si vyberu vždycky jen něco. Fakt. Každopádně ještě pro tentokrát.

Den 3

Pondělí. Začínalo docela brzo. V 6 na place. Příchod musí bejt před 6, takže vstávačka ve 4:45. A venku tma jak v pytli. Jezdím na kole po cyklistický stezce, která je chvílema neosvětlená a chvílema trošku opuštěná. Když jsem jela poprvé z práce v těch 22h, tak jsem z toho neměla uplně dobrej pocit. Mezi stromama, keřema a občas jsem ani neviděla kam jedu. Příprava bufetu. A pak obcházení stolů. Kafe. Čaj. Úklid. A nově prostírat. Po snídaních jsem musela vyluxovat a vytřít restauraci. A pak si konečně na 15min sedla a najedla se. V 11:30 odchod, jelikož jsem měla zase split shift. Přijela jsem domu. Lehla na postel. A okolo 17:30 vyrážela zase zpátky. A pršelo. Krása. Pršelo mi přímo do obličeje, takže jsem neviděla kam jedu a do práce dorazila od krku nahoru a od stehen dolu mokrá. Převlíknout a na plac. Večeře naštěstí probíhali líp než naposled. Asi už si zvykám. Každopádně už jsem nezapomínala na důležitý věci. Nosila jídlo, pití a oznamovala chefovi, kdo přišel a kdo je ready. Po každým odchodu od stolu se sklidí večeře a připraví snídaně. S tim prostíráním je to trochu opruz. Sice to neni uplně silver service (díky bohu!), ale i tak maj svoje pravidla. Na večeře jsou snad 4 druhy příborů, plus složit ubrousek do nějaký kraviny a tak podobně. Všechno má svoje místo. Ale aspoň se člověk fakt nenudí. I dneska dorazili lidi v 21:15 a pak seděli vykecávali se a já už usínala ve stoje. Naštěstí jsem pak šla leštit příbory a ve 22:00 mě D. zase propustila. A po cestě z práce zase lilo. Nojo, Anglie. Achjo. Jak já se těšila do pelechu! Sprcha a spát.


Den 4

Jupí. Dneska jen od 7-14! Takže si po práci pustim nějakej ten seroš a pujdu brzo spát! Ráno tak nějak klasicky. Celkem frmol. Standartně bejvá tak okolo 40 lidí, dneska jich bylo 65. Obíhačka stolů. "Good morning, sir, would you like a coffe or tea..?" A tak prostě. "Two fried eggs? Of course. I'll be right back."Odnášení nádobí. Prostírání stolů. Okolo půl 11 se to vždycky uklidní. Prostře se na obědy/večeře. Vyluxuje se a vytře. Kdo luxuje? Zase ta nová. Jistě. I'm just one lucky girl. Po úklidu mě D. učila, jak se dělá kafe z mašiny. Cappuccino, latte a tak. Dělala to teda dost prapodivně, ale já si nějak poradim. Když jsme tam zustaly samy, tak se přestala na chvíli chovat jako čůza a docela si chtěla povídat. Už jsem o ní jednou řekla, že je dost schizofrenní, že chvíli je za čubku a chvíli se tváří jak milouš. A tak mě pobavilo, když mi Brayan (kolega co miluje DC a Marvel komiksy a všem podle nich dává přezdívky o ní řekl, že jí řiká Two-Face... fakt přesný :D ) a navíc mi napsala číslo, že mužem zajít někdy ven. Jo. To. Určitě. Pak jsem pelášila domu. Zacvičila si na chodbě (nevejdu se do pokoje) jogu a pak jen seriál, číst a spát. Docela fajn den.

Den 5

Dneska se mi vstávalo fakt špatně. Už jsem unavená, tak se těším na čt na day off. Navíc jsem měla dneska fakt všechno tip ťop. A hlavně byl split shift. Od 7-12 a pak od 18-22. Ale jinak v práci si už zvykám. Přijít, převlíknout, lognout se. Snídaně. Opět rutina. Kafe, čaje, vajíčka. Okolo 12 jsem šla domu. Na chvíli sebou plácla na postel a okolo půl 4 vyrážela do Job Centre na schůzku kvuli NINu (National Insurance Number, který musí mít přidělený každej cizinec, co se rozhodl pracovat a žít v UK). A to zas byla historka. Vyrážet jsem měla busem v 15:39, ale stihla jsem bus ve 34. A tak si jedu. Pohodička. Jenže nevím, jestli jsem prostě blbě pochopila, kde mám vystoupit a nebo každej bus jezdí jinou trasu (dost pravděpodobně), ale okolo 16h najednou vyjíždim z centra a jsem někde na předměstí. Rychle jsem vyskočila z busu, za 15min mám schůzku. Na zastávce se ptám slečny, jak se dostanu rychle na Glouster Green (hlavní autobusový nádraží v Oxfordu, blízko kterýho je Job Centre), slečna na mě čumí, jak kdybych spadla z višně. Ok, never mind. Tak popobíhám směrem k centru a řikám si doprdele, jsem fakt dalko. Vidim babičku s chodítkem a ptám se na Glouster Green a ona jeežiš děvenko, to jsi daleko je to timhle směrem (ukáže směrem na centru, co už samozřejmě dávno vim) a ať jdu kousek s ní a ja, ale já tam musím bejt za 10min a ona no to asi nestihneš. Začínám se potit. Přepadá mě panika, koukám na hodinky a jdou na mě mrákoty. V hlavě scénář, jak nestihnu schůzku, nedaj mi NINo, budu muset čekat další měsíc na schůzku atd. A pani na mě pořád poor girl, poor girl. Tak mi ukáže na zastávku, ať popojedu zpět na St. Aldates (ano, tam sem si řikala původně, jestli nemam radši vystoupit) a ať se doptám. Skočim do busu a jen jí rychle poděkuju. Hrozně hodná pani. Důchodkyně v UK jsou většinou strašně milý dámy. V buse se ptám řidičky a ona jojo, vystup na St. Aldates a pak musíš jít k Debenhamsu (naštěstí vim, kde je) a pak doleva a až za kino (taky vim, kde je). Doprdele! Koukám na hodinky a mám asi tak 5min. Je to fakt ještě daleko. Normální chůzí tak cca 10-15min. Vyskočim z autobusu a sprintuju. Lidi mi uhybaj, já mezi nima kličkuju (protože běžím pěší zonou v centru, kde se hlavně nakupuje...) u Debenhamsu zahnu doleva a běžim dál. Už je mi horko jak prase, sotva popadám dech, ale už jsem skoro u Glouster Green. Najednou vidim velkou budovu a na ní Job Centre. Ufff. Přilítnu dovnitř v 16:16!!!!! Dostanu žlutou kartičku s napisem NIN a mam jít do druhýho patra. Ve druhým patře se zhroutim na sedačku a čekám. I made it! Potim se jak blázen, cejtim, jak mi hořej tváře, ale jsem tu. Nakonec mě zavolá pán k přepážce. Docela milej. Prej ať mu dám pas. Podávám mu pas s tim, že se omlouvám, že musim trošku popadnout dech, že jsem běžela a on že v poho, že stejně teď bude něco vyplňovat do počítače. Pak spolu vyplníme formulář,  kde je potřeba jen vlastně moje jméno a datum narození, adresa bydliště v UK, zaměstnavatel a rodný číslo. Dozvím se, že mám "lovely english". A pak jen, že do 4 týdnů mi přijde dopis s NINem a to platí (díky bohu) doživotně, kdykoliv bych se chtěla vrátit a pracovat v UK, tak už o něj nemusím žádat. A. To. Je. Všechno. Kvůli tomuhle to se mnou málem seklo? Nedá se to vyplnit online, nebo si to vytisknout a poslat. Ne, asi ne. Vylezu před budovu na vzduch a pomalu směřuju domu. V 17:30 zas musím vyrazit do práce. Doma do sebe naházim zeleninovej salát (nic jinýho k jídlu tu prostě nemám) Maso drahý. Asi budu vegetarián. Letim do práce. Na večeřích byl mimořádně klídek. Po směně jdu ke kolu a už se těšim domu, odemykám kolo a nic....vyndám klíč, zkusim druhej a zase nic....peru se s tim asi 10min a nakonec jdu pro kolegu a kolegyni, co tam ještě jsou. Všichni jsme se tim bojovali asi dalších 10min a já už panikařim a neeeee nechci jít pěšky v noci tou šílenou štreku za tmy. Pak řikám Brayanovi, ať mi to ještě pučí, cvak a je to.. Uff. A všichni, už to timhle nezamykej a kup si novej. No, to rozhodně. Achjo. Další peníze poletěj z okna. Tady je to všechno tak drahý, že se mi chce brečet.
U nás si lidi na všechno stěžujou, ale teda tady to neni žádná slast.
No tak dobrou!


Vaše T.

Oxford Tales: Den 1 a Den 2

Den 1

V noci jsem se vzbudila asi 4x. Když šel někdo na záchod (papírový stěny), pak když mě vzbudil záchvat kašle, další záchvat kašle a pak když šla Andrea do kuchyně a dupala v 5:20 na schodech. Ona to teda nedělala asi schválně, ale tady prostě slyšíte i když si někdo o patro níž uprdne.
Tak jsem se rozhodla, že těch 10min čekat na budík nebudu a pomalu vstávala. Nemám tu moc oblečení, takže mě nezdržovalo čučení do skříně, jako doma. Vzala jsem triko a džíny, napatlala něco na obličej a šla se nasnídat. Mezitím jsem objevila vzkaz od Anet (češka), ve kterým mě decentně vyhodila z velký koupelny a řekla, že budu mít koupelnu s A&A. Tu nejmenší v domě samozřejmě. Je to přístěnek pod schodama (no joke), akorát bez Harryho Pottera, za to tam nacpali záchod, umyvadlo i sprcháč. Já se svejma 180cm vejšky mám strop cca 4cm nad hlavou. Šla jsem si dát kafe, nějaký musli s jogurtem a v 6:30 jsme s Andreou na kole vyrazily do práce. Já prostě nejsem velkej fanda kola, ale tady se to fakt jinak nedá. Do hotelu je to na kole cca 15minut (přišlo mi to jako věčnost) a pěšky je to tak 35-40. Jako pardon, ale tohle já chodit nebudu. Obzvlášť po směně v 10 večer, kdy se jde tak 2/3 cesty opuštěnou stezkou pro cyklisty. Do práce jsme dorazily 6:45, já uplně zpocená (super!) a šla jsem se převlíct do uniformy. Převlíkárna je v kuchyni, v místnosti, kde je asi tak 35 stupnu celsia. Takže jsem se oblíkla do uniformy a už byla zase zplavená. No a pak to pomalu začlo. Snídaně jsou ještě relativně klidnější, ale stejně. Někdo přijde, nosí se mu čaj, kafe a další věci, co si přeje. Jinak je tam bufet. V mezičase se sklízí ze stolů a nově prostírá. A když se na 15 vetřin zastavíte, nadřízená D. (mám dvě- Iulia a Dorina) vás v podstatě pošle do prdele a vymyslí vám, co dělat. Obě holky jsou Rumunky. D. je okolo 30 a I. je 26. Iulia neni zas takovej hrotil, ale taky nic moc a D. je vyloženě pain in the ass. Je docela panovačná, arogantí, hrozně důležitá, ale taky líná, což je supr kombinace. A občas mě fakt mate. Tváří se tak, že nikdy nevíte, co si myslí. V jednu chvíli mě za něco jebe, a za 5 minut mi řiká sweetie. No, upřímně mi fakt nesedla. Z dalších zaměstnanců jsou skoro všichni fajn. V kuchyni druhej kuchař je 35letej polák Tommy, to je sympaťák a vždycky dobře naladěnej, dělá hlavně snídaně, proto je mám zatím nejradši, jelikož tam neni chef. Hlavní kuchař "the chef" je 60 letej typickej anglán. Vypadá jak přestárlej člen hooligans. Když jde všechno podle jeho představ tak je i docela fajn, ale taky hodně náladovej. A taky se považuje za hrozně důležitýho a na všechno mu musíte řikat "yes, chef" a "no, chef". To CHEF je tam prostě strašně důležitý a běda jak to tam zapomenete! Ale musí to bejt na konci věty, nikoliv na začátku. Ještě jsem ho neviděla uplně rozčilenýho (jen trošku podrážděnýho v Den 2, ale o tom později), ale prej když se hodně nasere, tak jsou všichni bitches a fucking immigrants a maj se naučit anglicky. Z dalších zaměstnanců v restauraci/kuchyni je tu ještě Brayan, Yamira, Michaela, Aneta, Nika a Marek (slováci, který jsem ještě neviděla, jelikož mají dovolenou) a D. a I.
Snídaně přešly plynule v obědy. Mezi chodama nejsou žádný pauzy na přípravy, jede se nonstop. Obědy jsou většinou klidnější, pokud zrovna nejsou "functions", tzn velký skupiny asiatů na výletě, který si objednaj obědy a ty zrovna můj první den v práci byly. Yaaay! Tak jsme to nějak oběhali, odnosili a zvládli. A v 15 hodin jsem pádila domu. Doma jsem jen přehodila boty a musela do centra pro ty nutnosti jako ramínka, deku, jar na nádobí, prací prášek a tak. Přišla jsem, pustila film, pak večeře, sprcha a okolo 10pm opět umřela na posteli. A čekalo mě další vstávání, tentokrá jsem si mohla přispat AŽ na 5:45.

Den 2
Dneska jsem měla tzv. split shift. "Úžasnej" imperialistickej vynález. Jdete makat třeba od 6:30-11:30 pak vás pošlou doprdele a na 18:00 musíte opět nastoupit a jedete až do finishe, tzn cca 22:00. Takže oni vám zaplatí, to co se hodí jim. Zkrátěj vám denní přestávku na oběd, protože vlastně jdete domu a vy za to volno ani nic nestihnete. Jen sebou plácnout na postel, protože jste KO z ranního běhání. Já teda ještě musela běžet do města pro teplejší parku a raincoat. Protože Anglie. Protože déšť. A protože kolo.
Snídaně docela šly, obědům jsme se vyhnula a v 18:00 opět naklusala. Večere byly podstatně náročnější. Přijdou hosti, musíte je usadit, dát jim menu a běžet do kuchyně oznámit chefovi, že přišel "table for two.." (například), pak donést maslíčka a chlebíčky. Objednávky naštěstí ještě nedělám, ale nosit jídlo můžu. Uklídíte jim předkrm a nesmíte zapmenout(!!!) potom oznámit chefovi, že "table 6 is ready for main, chef..." a on začne připravovat hlavní. Když to zapomenete, tak stůl 6 budeš čekat třeba 2 hodiny na hlavní chod a chef vás umlátí pánvičkou. Mezitím sklízíte, nosíte a přeprostíráte stoly. Pokud chefovi oznámíte třeba během 10-15min, že přišlo víc stolů, už na něm jde pozorovat, že mu stoupá tlak. Pokud mu do toho, že přišlo víc stolů ještě oznámíte, že další dva stoly jsou "ready for main..." tak už vypadá, že po vás něco hodí. Včera jsem během asi 5minut oznámila 2 stoly a během dalších 5minut, že jsou "ready for main.." a vypadal, že mě zardousí. Už se mi tam pak za nim moc nechtělo. Ale já za to přece fakt nemužu... Potom se to okolo 20:50 trošku uklidnilo a zklidnil se i jeho tlak.. A byl docela milej a zkoušel nějakej ten "chit chat".
Kuchyně vaří do 21:30. D. vezme poslední obědnávku v 21:15. Když přišly v 21:15 další dva stoly, chef už opět brunátněl a trošku "fuckoval". Dodělal jídlo a ve 21:50 zahodil zástěru a odkráčel. A ty poslední stoly jedly snad 2 hodiny. Mě D. naštěstí ve 22:00 pustila a já s radostí sedla na kolo (a ne moc svižně) pádila domu. Nohy mě bolely jak blázen a jen jsem se sprchla a šla spát. Druhej den jsem totiž otvírala snídaně a musela vstávat v 4:45. A navíc mě čekala další split shit. Teda shift. Split shift.


Vaše T.

Oxford Tales: Den 0 aka Příjezd

Tak je to tady. Vždycky jsem záviděla všem, kdo měli možnost a odvahu vycestovat na nějakej čas do zahraničí, žít a pracovat tam. Tak dlouho jsem se v hlavě povzbuzovala a nakopávala, říkala si "Nebuď máslo! Jedno toho budeš litovat...", až jsem to prostě udělala. A po pár schůzkách v agentuře, pár telefonátech, emailech a (ne)pár korunách jsem tu. Sedím na posteli, v mrňvoučkým kamrlíku ve čtvrti Marston v Oxfordu, UK. Bude to můj domov na budoucích 10 měsíců. Tak jsem se rozhodla, že sem jednou za čas napíšu příspěvek o tom, jak tu válčim.
But first things first. Co tu vlastně dělám? V červenci jsem odpromovala na právech na Karlovce a řekla jsem si, že si vezmu takovej opožděnej "gap year". Pro mě poslední možnost na odcestování a práci v zahraničí, kterou jsem si vždycky chtěla vyzkoušet na vlastní kůži. Tak jsem si pres agenturu našla práci na pozici General Assistant (bar/restaurace) v jednom z hotelů řetězce Best Western. A proč UK? Za prvé je to jedna z mých oblíbených anglicky mluvících zemí (až na to počasí... jak řekl můj polský kolega "yeah it's fucking England, man, the fucking cold weather...kurwa..."), za druhý je to blíž než třeba USA a Austrálie a za třetí tu mám cca 137 km mojí malou duševní oporu- my little sis.
Po prvních dvou dnech můžu říct, že celodenní běhání a servírování, leštění příborů a seškrábávání zbytků z talíře je pro holčičku zvyklou jen na klimatizovanou advokátní kancelář trošku záhul. Bude to dlouhejch 10měsíců.. ale hele, já nejsem žádný máslo!

Den 0
Budík zazvonil v 5:30. A já byla hned probuzená. Trochu se mi sevřel žaludek, ale pak jsem se oklepala a běžela do koupelny. Za hodinku jsme vyrazili s našima směr letiště. Nebudu Vás unavovat detailama, všichní víme, jak to na letišti chodí... Každopádně po pasový kontrole naskočilo na tabuli 45min zpoždění letadla. Hm. No nic moc. Tak snad stihnu ten autobus, kterej jsem si už dopředu zaplatila, protože na místě bych neměla šanci. Když se původní odlet přesunul z 10:05 na 10:55, začla jsem bejt lehce nervozní. Ve vzduchu jsme trochu něco dohnali, ale stejne jsem po příletu na London-Stansted měla 25min na pasovku, kufry a doběhnout na stanici National Expressu. Prolítla jsem pasovkou, čapla kufr a krosnu a vylítla z letiště (naštěstí mi sis popsala dobře cestu na zastávku, takže jsem nic nehledala a běžela rovnou..) a za 10min odjezd busu jsem čekala ve frontě. Uff. První část za náma. Po hodince a půl cesty jsem se dostala do Londýna - stanice Victoria, kde jsem měla přesupovat na bus do Oxfordu a kde jsem měla rezervu 50(!!!) minut.  Chvíli hledám z jakýho nastupiště bus jezdí, pak se radši zeptám. Podle pokynů si najdu zastávku..dobrý času habaděj. Mam hroznou žízeň, protože jsem asi tak 4 hodiny nepila, tak si jdu koupit vodu. Nakonec hledam radši i záchody. Samozřejmě s 20kg kufrem a krosnou. Za záchody se (v obchodáku!) platí 50p a já mam jen kovový libry a dvoulibrovky. Odchytnu si holku, jestli nemá na rozměnění drobný. Sice nemá, ale dá mi 50p a peníze nechce. Jenže mi dala 2x 5p a to ten zmetek turniket taky nebere. Koukám na hodinky a začínám nervoznět. Tak mi slečna odchytla další slečnu, která mi dala těch 10p a já to tam konečně naházela a letěla na záchod. Pak si jdu umejt ruce a neteče voda. Supr. Něco se tam rozbilo, tak zavíraj záchody a vypnuli vodu. Paráda. S tekutým mejdlem na ruce letim na zastávku, tak rychle jak mi to jen zavazadla dovolej, protože už mam jen 6minut a cestou ještě volám do hotelu do Oxf, kdy asi tak přibližně dorazim. Přilítnu na zastávku a řidič, že budem mít 10-15min zpoždění. Aha. Po dalším cca 2 a půl hodinovým kodrcání přijedu do Oxfordu. Chytnu taxíka a jedu si do hotelu pro klíče od domu. Zároveň dostávám i uniformu a upřesňující info, že makám druhej den od 7 ráno. Aha. Takže si manažer fakt nedělal srandu, když mi dopoledne psal email. No, tak trošku překvapená a uražená jsem, když jsem měla mít původně 2 dny volna, než začnu. Hm. Co mě asi tak za překvápka ještě čeká. Vemu si dalšího taxíka, kterej mě veze do Staff Housu. Přijedu "domů", najdu si svůj pokoj (ano, ten nejmenší v domě) a zjišťuju kdo všechno tu se mnou bydlí. Nejdřív se seznámím s párem z Rumunska- Andrej a Andrea (no joke). Andrea neumi moc anglicky, ale Andrej dělá na recepci a je dost nápomocnej. Vysvětlí mi, jak to v době chodí. Co koupelny (jsou 3 na 8lidí, takže další překvápko...), co kuchyně (polovina věcí nefunguje nebo se nesmí radši zapínat, aby nevybouchnul barák) co spolubydlící (kromě rumunů tu mám ještě slovenskej pár, jednu češku a dvě španělky), co ostatní zaměstnanci (většinou rumuni, rumunky, poláci a španělé.. ze zaměstnanců jsou rodilý angličani 3...), co bankovní účet, co telefonní číslo a dalších XYZ informací. Dojde se mnou nakoupit i mi půjčí svoje kolo na ráno do práce, protože má volno. Myslím, že se tak trochu považuje za pana domácího, ale je to hrozně fajn, že je někdo tak ochotnej. Prej mu za to musím jen doporučit tatéra v Praze, protože chce hrozně moc tetování a v Transylvánii (no joke) to stojí majlat. Je půl 10 večer a já jdu umřít do postele a psychicky se připravit na ranní vstávání. Sice mi oknem trochu profukuje do pokoje a přímo na obličej, ale to vyřeším jednoduše peřinou přes hlavu (druhej den si musim koupit ještě deku!) a usínám. Dobrou noc.


Vaše T.

Balance

Nevím, jak to máte vy, ale já jsem asi lehce schizofrenní. A neumím se rozhodovat. Skoro na denní bázi se dostávám do situací, kdy se ze mě stává rozpolcená osobnost. Ať už se to týká rozhodnutí, co budu dělat po práci, co si objednám v restauraci případně v kavárně, kam a s kým pojedu na dovolenou a nebo jestli půjdu na drink s tím klukem, co si jednou za čas vzpomene, ozve se a tahá mě ven.
Občas si připadám skoro jako v songu od Beatles "hello, goodbye". A většinou je to tím, že chci víc věcí, nebo je chci úplně všechny najednou a nebo vlastně nechci žádnou. Já totiž chci po práci lenošit a číst si a zároveň jít běhat nebo na jogu, chtěla bych jít mezi lidi, ale taky bych ráda byla sama, chci si dát k večeři salát, ale zároveň hranolky s burgerem, chci si objednat v kavárně flat white, teda vlastně cappuccino, ne vlastně ice latte, na jednu stranu mě láká jít na drink s tím klukem, ale na druhou stranu je dalších deset důvodů, proč bych neměla. Neustále jsem někde mezi a snažím se vybrat si tu nejlepší, nejzábavnější, nejakceptovatelnější, nejslušnější, případně nejzdravější možnost.  Ale kdy se vlastně rozhoduju sama za sebe a kdy za to, co by se mělo nebo "co by tomu řekli lidi"? Vlastně se mi tak pere hlava a "srdce". Hlava za ten rozum, za ty zdravější, dietnější, slušnější možnosti a srdce za to, co možná fakt a víc chci, za ty prasárny k večeři, za ty morgany s colou, za to válení se v posteli a nic nedělání.
Řikáte si, kolikrát nám tady ta holka hlásala, jak je život krátkej, tak proč se podle toho neřídí a nedělá si teda, co sama chce? Upřímně, většinou se fakt snažim. Dělat všechno podle sebe a abych byla spokojená. Jenže někdy to neni tak jednoduchý. Nátlak okolí, rodiny, kamarádů na to, co by se mělo, je prostě znát. Měla bych bejt krásná a hubená, tak si prostě asi dám radši salát (já teda upřímně zeleninový saláty fakt ráda, takže asi blbej příklad) a dvojku bílýho, než nakládanej hermelín a morgan s colou. Měla bych šetřit peníze, tak si nekoupím třetí a skoro totožný Nike Rosheruny, ale hodim peníze do prasátka (haha, nope, nedopadlo, fakt jsem si je koupila...). Měla bych bejt slušná a netahat se s chlapama, se kterejma randili moje kamarádky, protože to neni fér. Ale co když by se mi fakt hrozně moc moc moc líbil a chtěla bych ho? (nikdo takovej doopravdy neni, jen příklad) Měla bych to udělat, protože to chci a nebo bych měla dát ruce pryč a říct si okolí tvrdí, že "to se prostě neděla!".
Můj oblíbenej citát je "the less you care the happier you will be". A taky podle toho dost často tvrdím, že mě uplně nebere, co si o mě myslí ten a tahle. Jen jen pár lidí na jejichž názoru mi doopravdy hodně záleží. Snažím se chovat a jednat sama za sebe a za to, co chci, ale nedělá to ze mě vlastně totálního sobce? A neni vlastně teda klíč ke spokojenosti bejt trošku sobec? Jo, jednou jsem spala s bejvalým svojí kamarádky. Ano, fakt sem to udělala a v tu chvíli mi to bylo jedno. Chtěla jsem to tak. Byla jsem sobec. Ale časem přišlo vystřízlivění, stud a lítost. Kamarádka sice tvrdila, že jí je to fuk, ale myslím, že tak uplně asi nebylo. I když to byl vůl. Je teda lepší nebejt ten sobec a dělat věci nezištně pro druhý a cejtit se pak o něco líp? A budu se vlastně cejtit líp nebo budu mít pocit, že nedělám, co bych doopravdy chtěla? Začarovanej kruh. Nedávno jsem si přečetla článek o partnerskejch vztazích a o tom, jak o vztah pečovat a udržovat ho. Člověk má myslet na druhýho, snažit se, dělat mu radost, dělat překvapení, starat se o něj, ale pozor, ne moc. Pak taky musí myslet trochu i na sebe, dělat to, co chce on sám, dělat někdy taky něco jen sobecky pro sebe, aby nebyl frustrovanej. Najít "něco mezi". Takže si tak řikám, že klíčem k řešení všeho je vlastně asi ta rovnováha. Rovnováha ve všem. Zní to teda dost otřepaně, ale aby byl člověk v životě spokojenej, musí s najít tu svojí rovnováhu. Asi na tom něco bude a já se na to budu snažit myslet.
Takže to bude asi následovně... dám si k večeři burger se salátem a zapiju to bílým vínem s colou. Pak se půjdu chvilku proběhnout a u toho si budu číst knížku a chlapi radši nechám plavat...


Vaše T.

Femme not so fatal: P

Upozornění! Následující příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami a událostmi je čistě náhodná.
I když...


Je březen. Já jsem čerstvě po rozchodu. Po čtyřech a půl letech vztahu. A plácám se někde mezi "konečně si můžu dělat co chci a nikdo mi do toho nekecá" a "tak strašně se mi po někm stejská, že se asi zbláznim". A tak se, jako v podstatě každej pátek, rozhodnu jít se svojí nejkou Týnou na mýho oblíbenýho kapitána s colou. Zdravotní sklenička. Nebo osm. Pro lepší spaní.
Jdeme klasicky do naší základny, kterou máme slovy 200 metrů od domova. Je to hospoda asi jako každá jiná, není na ní nic speciálního, ale když jí má člověk tak blízko, tak proč by se namáhal cestováním do centra, že jo.
Přijdeme a je tam klasicky narváno a my si nemáme kam sednout. Hm. Pátek. Hele támhle sedí David. A Marek. Pozdravíme se a zkusíme se vetřít ke stolu. Mě jde vážně jen o to nepít rum s colou ve stoje. "Ahoj, jak se máte...blablabla..." Hlavně nenápadně. "Můžem si přisednout?"
Takže nás sedí asi 5 narvanejch u půlstolu (to je totiž velkej stůl, jde druhá půlka náleží naprosto odlišný skupině návštěvníků, pozn. red.) kam by se normálně vešli přesně tak 3. Chvíli povídáme, První morgan rychle střídá třetí a ten pátej. David nám ohlásí, že ještě někoho čeká, takže se budem muset asi dost smrsknout. To se teda uvidí. Za chvíli se mi za zádama ozve "Čau". Otočím se a tam stojí... no vlastně uplně obyčejnej vysokej, celkem ucházející, chlap. Tipuju si v duchu tak 36. (Sekla sem se jen o 2 roky.) Ale nijak mě neuchvátil, a tak se v klídku vrátím ke svýmu rumu. David nás představí. Týna, Terka a tohle je můj bratranec Patrik. Ahoj, nazdar, těší mě. (Kecám, netěší. Nikdy neřikám těší mě, jen pokud nechci bejt velmi zdvořilá). Pokračujem v tlachání a já v rumech. Hm. Sedmej morgan. Já dneska zas moc piju. Ale co jako, dyt si vlastně mužu dělat, co chci. Už se pomalu zavírá, ale my se rozhodnem ještě pokračovat na jednoho panáka. Respektive Patrik s Davidem jako správný otcové od rodin nechtěj jít domu. Ach. Šťastné to manželky. V duchu si řikám, jak je to hrozně smutný, když tátové od dětí vysedávaj denně v hospodě a koketujou s holkama, o minimálně dekádu, mladšíma. Chvíli si posedíme v místním baru, kterej zavírá až v ránních hodinách, dáme toho jednoho (čti tři) panáka, na kterýho jsme přišli a pak Patrik zahlásí, že on vlastně přece není místní, tak co bysme mu tady jako zajímavýho ukázaly. Že by se šel projít. (Hm.Do tý zimy se mi fakt chce.) Kohosi napadlo, že bysme mohli jít na chvíli k místnímu kanálu La manche, co je vlastně hnusnej špinavej potok. Jaká to romantika. Už jsou asi dvě ráno. David je jak dělo a my se tak nějak potácíme k tomu potoku. Zima jak blázen. Stojíme u toho úžasnýho kanálu, tma jak v pytli a zábava je v čudu. "Mně je hrozná zima", začnu kňourat, "pujdu domu.." Najednou u mě stojí Patrik a na můj v kus nějak moc blízko. Ani se nenaděju a drží mě za ruku a za chvíli mam jeho jazyk v krku. Ehm. Cože? Takhle se jako zahřejvaj cizí lidi nebo co? No dobrý, tak asi pujdem. Jdeme doprovodit Davida, kterej sotva plete nohama. Pak Týnu. A nakonec zbydem dva.
Tak si ho vyzkoušíme. "Jdeš ke mě?"- "Ty jsi teda číslo...musim bejt brzo doma." (měl jsi bejt doma do půlnoci a ted jsou 4 ráno, to už se asi nepo**re tyvole). Ale jde. Prej na chvíli. Vlezem do bytu. "Ty tu bydlíš uplně sama?" -"Jo". Ježiš přestaň kecat a radši se svlíkni. Po pár minutách ležíme nahý v posteli. A tak nějak rozpačitě nevíme, co dál. Trochu trapná situace. Pro chlapa rozhodně víc. Koukám se na něj a řikám si, co tu vlastně se mnou dělá 38 letej chlápek. Koukám na hodinky. Je půl 6. Ježišmarja, mě se chce spát. "No..hele, asi bys měl jít." - "Jojo, chápu." Oblíká se. V duchu ho popohánim. Šup! Šup! Ještě ponožku a dělej. Dojde ke dveřím. Tak čau. Čau.
Uff je v tahu. Jdu si lehnout už střízlivá a usínám s myšlenkou na ex..


T.




Femme not so fatale je taková kulturní vložka mezi těma hlubokejma a filozofickejma tématama. Pro odlehčení. Příběhy můžou bejt smyšlený, reálný, příběhy moje, mejch kamarádek, případně kombinace všeho.

Time is running out

Čas je hrozně zvláštní veličina. Hrozně krutá. Občas i nespravedlivá. Někdy se nám zdá, že se vleče, to když člověk dělá věci, který moc nerad. A někdy letí jak splašený koňský spřežení. To, když děláme ty příjemný věci. Ale úplně nejhorší na něm je to, že ho prostě nezastavíš.
A jak já bych ho občas zastavit chtěla.
Všechno a všichni JSOU v čase a v prostoru. Jinak se asi existence a bytí definovat nedá. A nebo na to nejsem uplně odborník, ale no a čo... Prostě každej má svůj vyměřenej čas a nic s tím neudělá. Můžeš se vztekat a kopat, ale nakonec se s tím musíš stějně smířit. To "omezený trvání" je asi ta nejkrutější věc na světě. Člověk hrozně dlouhou dobu bere všechno tak nějak samozřejmě a nepřipouští si, že to jednou nebude. A pak to není a on neví, jak s tím naložit. Až zpětně si člověk uvědomuje, že si něčeho tak úplně nevážil a nebo to bral jako jistotu. Ne nadarmo se řiká, že poznáš a uvědomíš si, cos měl, až když to ztratíš. Všechno hezký jednou končí, ale abysme nebyli tak moc negativní a deprézivní, tak naštěstí i všechno ošklivý jednou končí. Zkrátka čas se prostě obelhat nedá.
Vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky jsou vlastně ve skutečnosti všechno, co člověk má. A to, že je čas pro člověka dost podstatná hodnota, ukazuje fakt, že se s ním každej neustále ohání a "časuje se" (ha..see what I did there?))) ve všech pádech a tvarech. Čas je lék. Všechno zahojí. Časem to přejde. Nemám na to čas...
Možná není na škodu se na chvíli zastavit, pár minut si pro sebe "ukrojit" a popřemejšlet o sobě, svým životě, o svejch blízkejch, o tom, co nás těší a o tom, co nás trápí.
Určitě se svým časem nakládám "správně"? Dělám, co mě baví a využívám maximum z toho, co mi život naděluje a nebo se jen prokousávám těma nepříjemnostma? Chovám se dobře ke svojí mámě....sestře...babičce...kamarádce? A když ne, proč to vlastně dělám? A co když už nebudu mít možnost jí říct, jak moc mě to mrzí? Vážím si toho, co pro mě dělá můj táta? A poděkovala jsem mu za to někdy? Proč jsem si víc neužívala toho a toho?
Co mě osobně nejvíc straší, je fakt, že může přijít to "už nikdy..". Už nikdy neudělám, to co jsem chtěla, už nikdy neřeknu, to co jsem chtěla. Děsí mě to, že přijdu o tu MOŽNOST. Člověk by vlastně neměl litovat toho, co udělal (samozřejmě kromě porušení pátýho přikázání), protože v tý chvíli to bylo to, co asi doopravdy chtěl, ale měl by litovat spíš toho, co neudělal. Život je prostě krátkej. Říká se, že život je krátkej na špatný rozhodnutí. Já si myslim, že život je moc krátkej na věčný přemejšlení a rozmejšlení a na ty správný rozhodnutí. Pokud to chceš, tak prostě jdi a udělej to, dokud to jde.
Ačkoliv to bude znít jako to nejklišovatější kliše na světě, tak dost možná je na čase vstát od monitorů a displejů a říct mámě, jak moc jí máš rád a nebo tátovi, co pro tebe znamená. Protože třeba zejtra už tu ta možnost nebude...

Vaše T.