Nebudu popisovat každej den zvlášť. Slibuju. To jen ty začátky jsou takový asi trochu zajímavější. V budoucnu si vyberu vždycky jen něco. Fakt. Každopádně ještě pro tentokrát.
Den 3
Pondělí. Začínalo docela brzo. V 6 na place. Příchod musí bejt před 6, takže vstávačka ve 4:45. A venku tma jak v pytli. Jezdím na kole po cyklistický stezce, která je chvílema neosvětlená a chvílema trošku opuštěná. Když jsem jela poprvé z práce v těch 22h, tak jsem z toho neměla uplně dobrej pocit. Mezi stromama, keřema a občas jsem ani neviděla kam jedu. Příprava bufetu. A pak obcházení stolů. Kafe. Čaj. Úklid. A nově prostírat. Po snídaních jsem musela vyluxovat a vytřít restauraci. A pak si konečně na 15min sedla a najedla se. V 11:30 odchod, jelikož jsem měla zase split shift. Přijela jsem domu. Lehla na postel. A okolo 17:30 vyrážela zase zpátky. A pršelo. Krása. Pršelo mi přímo do obličeje, takže jsem neviděla kam jedu a do práce dorazila od krku nahoru a od stehen dolu mokrá. Převlíknout a na plac. Večeře naštěstí probíhali líp než naposled. Asi už si zvykám. Každopádně už jsem nezapomínala na důležitý věci. Nosila jídlo, pití a oznamovala chefovi, kdo přišel a kdo je ready. Po každým odchodu od stolu se sklidí večeře a připraví snídaně. S tim prostíráním je to trochu opruz. Sice to neni uplně silver service (díky bohu!), ale i tak maj svoje pravidla. Na večeře jsou snad 4 druhy příborů, plus složit ubrousek do nějaký kraviny a tak podobně. Všechno má svoje místo. Ale aspoň se člověk fakt nenudí. I dneska dorazili lidi v 21:15 a pak seděli vykecávali se a já už usínala ve stoje. Naštěstí jsem pak šla leštit příbory a ve 22:00 mě D. zase propustila. A po cestě z práce zase lilo. Nojo, Anglie. Achjo. Jak já se těšila do pelechu! Sprcha a spát.
Den 4
Jupí. Dneska jen od 7-14! Takže si po práci pustim nějakej ten seroš a pujdu brzo spát! Ráno tak nějak klasicky. Celkem frmol. Standartně bejvá tak okolo 40 lidí, dneska jich bylo 65. Obíhačka stolů. "Good morning, sir, would you like a coffe or tea..?" A tak prostě. "Two fried eggs? Of course. I'll be right back."Odnášení nádobí. Prostírání stolů. Okolo půl 11 se to vždycky uklidní. Prostře se na obědy/večeře. Vyluxuje se a vytře. Kdo luxuje? Zase ta nová. Jistě. I'm just one lucky girl. Po úklidu mě D. učila, jak se dělá kafe z mašiny. Cappuccino, latte a tak. Dělala to teda dost prapodivně, ale já si nějak poradim. Když jsme tam zustaly samy, tak se přestala na chvíli chovat jako čůza a docela si chtěla povídat. Už jsem o ní jednou řekla, že je dost schizofrenní, že chvíli je za čubku a chvíli se tváří jak milouš. A tak mě pobavilo, když mi Brayan (kolega co miluje DC a Marvel komiksy a všem podle nich dává přezdívky o ní řekl, že jí řiká Two-Face... fakt přesný :D ) a navíc mi napsala číslo, že mužem zajít někdy ven. Jo. To. Určitě. Pak jsem pelášila domu. Zacvičila si na chodbě (nevejdu se do pokoje) jogu a pak jen seriál, číst a spát. Docela fajn den.
Den 5
Dneska se mi vstávalo fakt špatně. Už jsem unavená, tak se těším na čt na day off. Navíc jsem měla dneska fakt všechno tip ťop. A hlavně byl split shift. Od 7-12 a pak od 18-22. Ale jinak v práci si už zvykám. Přijít, převlíknout, lognout se. Snídaně. Opět rutina. Kafe, čaje, vajíčka. Okolo 12 jsem šla domu. Na chvíli sebou plácla na postel a okolo půl 4 vyrážela do Job Centre na schůzku kvuli NINu (National Insurance Number, který musí mít přidělený každej cizinec, co se rozhodl pracovat a žít v UK). A to zas byla historka. Vyrážet jsem měla busem v 15:39, ale stihla jsem bus ve 34. A tak si jedu. Pohodička. Jenže nevím, jestli jsem prostě blbě pochopila, kde mám vystoupit a nebo každej bus jezdí jinou trasu (dost pravděpodobně), ale okolo 16h najednou vyjíždim z centra a jsem někde na předměstí. Rychle jsem vyskočila z busu, za 15min mám schůzku. Na zastávce se ptám slečny, jak se dostanu rychle na Glouster Green (hlavní autobusový nádraží v Oxfordu, blízko kterýho je Job Centre), slečna na mě čumí, jak kdybych spadla z višně. Ok, never mind. Tak popobíhám směrem k centru a řikám si doprdele, jsem fakt dalko. Vidim babičku s chodítkem a ptám se na Glouster Green a ona jeežiš děvenko, to jsi daleko je to timhle směrem (ukáže směrem na centru, co už samozřejmě dávno vim) a ať jdu kousek s ní a ja, ale já tam musím bejt za 10min a ona no to asi nestihneš. Začínám se potit. Přepadá mě panika, koukám na hodinky a jdou na mě mrákoty. V hlavě scénář, jak nestihnu schůzku, nedaj mi NINo, budu muset čekat další měsíc na schůzku atd. A pani na mě pořád poor girl, poor girl. Tak mi ukáže na zastávku, ať popojedu zpět na St. Aldates (ano, tam sem si řikala původně, jestli nemam radši vystoupit) a ať se doptám. Skočim do busu a jen jí rychle poděkuju. Hrozně hodná pani. Důchodkyně v UK jsou většinou strašně milý dámy. V buse se ptám řidičky a ona jojo, vystup na St. Aldates a pak musíš jít k Debenhamsu (naštěstí vim, kde je) a pak doleva a až za kino (taky vim, kde je). Doprdele! Koukám na hodinky a mám asi tak 5min. Je to fakt ještě daleko. Normální chůzí tak cca 10-15min. Vyskočim z autobusu a sprintuju. Lidi mi uhybaj, já mezi nima kličkuju (protože běžím pěší zonou v centru, kde se hlavně nakupuje...) u Debenhamsu zahnu doleva a běžim dál. Už je mi horko jak prase, sotva popadám dech, ale už jsem skoro u Glouster Green. Najednou vidim velkou budovu a na ní Job Centre. Ufff. Přilítnu dovnitř v 16:16!!!!! Dostanu žlutou kartičku s napisem NIN a mam jít do druhýho patra. Ve druhým patře se zhroutim na sedačku a čekám. I made it! Potim se jak blázen, cejtim, jak mi hořej tváře, ale jsem tu. Nakonec mě zavolá pán k přepážce. Docela milej. Prej ať mu dám pas. Podávám mu pas s tim, že se omlouvám, že musim trošku popadnout dech, že jsem běžela a on že v poho, že stejně teď bude něco vyplňovat do počítače. Pak spolu vyplníme formulář, kde je potřeba jen vlastně moje jméno a datum narození, adresa bydliště v UK, zaměstnavatel a rodný číslo. Dozvím se, že mám "lovely english". A pak jen, že do 4 týdnů mi přijde dopis s NINem a to platí (díky bohu) doživotně, kdykoliv bych se chtěla vrátit a pracovat v UK, tak už o něj nemusím žádat. A. To. Je. Všechno. Kvůli tomuhle to se mnou málem seklo? Nedá se to vyplnit online, nebo si to vytisknout a poslat. Ne, asi ne. Vylezu před budovu na vzduch a pomalu směřuju domu. V 17:30 zas musím vyrazit do práce. Doma do sebe naházim zeleninovej salát (nic jinýho k jídlu tu prostě nemám) Maso drahý. Asi budu vegetarián. Letim do práce. Na večeřích byl mimořádně klídek. Po směně jdu ke kolu a už se těšim domu, odemykám kolo a nic....vyndám klíč, zkusim druhej a zase nic....peru se s tim asi 10min a nakonec jdu pro kolegu a kolegyni, co tam ještě jsou. Všichni jsme se tim bojovali asi dalších 10min a já už panikařim a neeeee nechci jít pěšky v noci tou šílenou štreku za tmy. Pak řikám Brayanovi, ať mi to ještě pučí, cvak a je to.. Uff. A všichni, už to timhle nezamykej a kup si novej. No, to rozhodně. Achjo. Další peníze poletěj z okna. Tady je to všechno tak drahý, že se mi chce brečet.
U nás si lidi na všechno stěžujou, ale teda tady to neni žádná slast.
No tak dobrou!
Vaše T.
Žádné komentáře:
Okomentovat