Hello. It’s me. Dlouho jsem se neozvala. Jsem tu skoro 2měsíce. Jenom! But it feels like forever. To je 60 dní. Práce. Jídlo. Spát. And repeat. Několik set vypitých šálků kafe. (Ano, co jsem tady piju tak 4 denně). Spousta našlapaných kilometrů na kole. Přibližně 30 Full english snídaní. Jedno brutální opití. Jedna ještě brutálnější kocovina. A asi tak dva mililitry prolitých slz. Hlavně ze začátku. Teď už jsem tak nějak otupěla. První měsíc si člověk připadá tak trochu jako na dovolený. Doba odloučení ještě není tak drastická, objevuje nový věci, učí se, poznává, všechno je ještě pořád docela v normálu. S počátkem druhýho měsíce se to začlo lámat. S ubývajícím denním světlem přibývala moje depka. Ráno za tmy do práce, večer za tmy z práce. Když je split tak se jde za tmy do práce dokonce 2x. Přiznám se, že splity jsou to nejhorší, co tu je. Jinak by se to dalo. Ale v 17:30 se vydrápat na kolo a za tmy, vyrazit do práce, když velká většina lidí z práce míří domů, je značně demotivující. Stálo mě to hodně přemlouvání a pozitivního myšlení, aby mi neukápla slza. Teď jsem více méně v pohodě. V restauraci jsem dávno zaběhlá, všechno vím, všechno znám (asi mám holt talent). Superviserka si na mě nedovoluje, oproti jinejm. Bud je to za a) že nedělám při práci chyby, jelikož prostě používám mozek, nebo za b) zjistila, že to nemá stejně odezvu. Chef se zdá, že mě má taky docela rád. Do ostatních většinou reje, ale mě se dneska dopoledne DOKONCE zeptal “you okay..?”. To je asi pocta nebo co. Občas na mě dělá i blbý ksichty, tak se tomu vždycky zasměju (haha, jojo, hrozně vtipný) a jede se dál. Ale taky možná za to moje pozitivní myšlení může moje rozhodnutí za měsíc tu s tím seknout. Jo. To je asi nejvíc pravděpodobný. V lednu si zkusit najít novou práci a přestěhovat se z Oxfordu. A ještě pár měsíců tomu dát pokud neboli give it a try. Nechci nad UK zlomit hůl definitivně, i přesto, že si začínám myslet, že Britové všeobecně jsou dost omezený, líný, xenofobní a arogantní národ.
A s potěšením oznamuji, že nejsem zas takovej slaboch a jsou na tom lidi hůř než já.
Španělka Lidia (37) se tu psychicky hroutí a to je tu ještě kratší dobu. Myslím jako v hotelu. V UK žije už 3 roky. Z chefa má žaludeční vředy. Vyhejbá se mu. Bojí se ho. Nesnáší naší superviser. Veškerý poznámky si bere strašně osobně. Na všechno si jen stěžuje. Fucking stupid people, fucking rich people, fucking british people a nebo kombinace fucking stupid british people. A brečí 3x denně! (jo! skoro 40ti letá pani). Asi je děvče trošku psychicky nestabilní. Ehm.Slušně řečeno. A neustále a přenáší svojí depresi na jiný lidi. Naše druhá španělka Yanira (22) už je z ní na antidepresivech a včera u kvuli tomu brečela. Že sama není pozitivní člověk a když jí někdo dnes a denně leje do hlavy svoje deprese a problémy, tak jí to dělá ještě hůř. To, že není pozitivní člověk je teda fakt. Chvíli se vídá s jedním kolegou a nějak jim to neklape. Dál je v depresi z počasí, ze zimy, z práce. Ze všeho. Upřímně, když to kolem sebe vidím, mám občas chuť si hodit mašli. Když má někdo problémy, tak se ho snažím poslechnout a poradit. Ale když z něčích úst vycházej stížnosti kdykoliv promluví, tak prostě vypnu a jen přikyvuju. Vidět denně lidi brečet, stěžovat si a šířit dost negtivní vibrace je celkem únavný.
Dnes jsem vedla 3 zajímavý a na sobě nazávislý konverzace.
První ráno. Nejvíc busy ráno za posledních pár dní. Lítám si jako hadr na holi z restaurace na recepci, z recepce do kuchyně a z kuchyně na bar a to pořád dokola. Přijde postarší pár, že nejsou hotelový hosti, ale že by si dali kafe. Tak je usadím u baru a jdu dělat 2 americana. Paní je evidentně ten typ, co vám sdělí uplně všecho i to, co nechcete, a informuje mě, že jdou na nějakou akci do kostela, že jedou z Londýna, že cesta byla šílená, že strašně prší (já v tom přijela na kole! ona taxikem) a že je z toho uplně v háji. Tak se na ní usmívám, šoupnu jí americano a letim zpátky do restaurace. Za chvíli je jdu zkontrolovat, pán šel na záchod a pani se pomalu oblíká. Pak se na mě podívá a řiká mi, že jsem moc krásná, že mám krásnej obličej a odkuď jsem? A já Czech republic. Trochu doufám, že nebudu muset podávat bližší informace. A ona na mě, že ví, jestli je to někde blízko, kde pochází manželka Donalda Trumpu, že je ze Slovenska, žejo?? A já ano, přesně tak. A ona, že to je taky moc krásná žena. Hm. Ok. Co na to říct… A hned mě zaskočí další otázkou. Co si myslím o Donaldu Trumpovi? Cože?? Takhle po ránu?? To se moje konverzace týkají sázenejch vajec a mlíka do kafe. Tak já odpovídám trochu překvapeně, že jsem nebyla uplně ráda, když vyhrál volby, ale že se to dalo čekat a že mi přijde jako agresivní a nebezpečnej člověk. A pani mě uplně odzbrojí odpovědí, že je to pure evil a že všechno půjde do prdele. A že ona je v nějaký křesťanský skupině (mě to znělo jako sekta) a že Trump je satan a něco s 666 (ano, přiznám se, že jsem se pak na chvíli ztratila). Tak jsem jí vyděšeně popřála hezkej den a šla zpátky do restaurace.
Druhá konverzace při obědový pauze jsem seděla v kanceláři na recepci a povídala si s Dariou (21 polka, co žije od 14 let v UK). Bylo to asi takhle. D: A co ty jsi studovala?. J: práva. D: jako vážně?. J: jj takže jsem vlastně právník. D: A co doprdele děláš tady?. J: snažim se zlepšit si angličtinu. D: tvoje angličtina je dobrá, co blbneš, tady akorát ztrácíš čas… J: sakra.řekla nahlas, to, co si celou dobu myslim. D: jak dlouho tu budeš? J: no chtěla jsem pár měsíců. uvidím. D: jo, nemarni čas. Tak asi nebudu :D
Poslední konverzace. V restauraci okolo půl 2 sedí asiat a obědvá. Vidím, že dojedl, tak mu jdu vzít talíř. A se mnou začne konvezovat perfektní angličtinou (což pardon, ale u asiatu fakt neni zvykem a je to docela překvapivý) Ptá se mě odkuď jsem a já a on nojooo že ví, že Praha a tak, že tam byl před 25 lety a já a jak se mu tam líbilo? A on že Praha je nádherná. A Pak že byl před 15 lety v Bratislavě, ta že je taky fajn, ale trochu “less beautiful than Prague”. A pak co dělám tady v UK, co jsem studovala, jestli budu advokát. Pozor. Asiat s všeobecným přehledem. Jsem ještě víc v šoku. A prostě jsme si moc hezky popovídali. Pak šel platit a když vstal tak na mě kouká, a řiká, že jsem dost vysoká (byl skoro stejně vysokej jako já), že měřím 1, 80? A já (v hlavě whaaaaat?) ano, přesně tak. Že má dobrej odhad. A on, že jsem asi i dost vysoká na český poměry. A já jojo to je pravda. Zaplatil, popřál mi hodně štěstí a odešel. A mě zůstal takovej hřejivej pocit, kterej mám vždycky, když si se mnou někdo z hostů chce povídat. Konečně english v praxi.
Posledních pár dní jsem unavená, končím v 11, protože "superviserka" využívá toho, že mi to všechno docela jde a nechává mě dělat cash up (čti počítat tržbu), takže většinou spím tak 5, max 6 hodin a to prostě nejde, aby si člověk odpočinul. Už se těším domu na Vánoce! A až obejmu všechny maminky, tatínky, ségry, babičky, dědečky, sestřenice, kamarády, moje pejsky, pejsky mejch kamarádů a kamarády mejch pejsků. VŠECHNY!!!
Vaše T.
Žádné komentáře:
Okomentovat