Abych nějak ukončila svojí kapitolku s názvem Oxford si připomínám asi měsíc. Pořád jsem se k tomu nemohla dostat, zapomínala, měla spoustu lepších věcí na práci (třeba sledovat tutorial "jak si svépomocí udělat podlahu v ložnici " na youtube), takže je vidět, že se mi do toho asi podvědomě nechtělo. Ale ted už ležím druhej den s angínou a i přesto, že mi není uplně nejlíp, trochu času mám, tak něco sesmolíme.
Poslední měsíc v Oxfordu byl překvapivě fajn. Buď za to mohlo moje rozhodnutí, že odjedu a věděla jsem, že to nebude už mít dlouhý trvání a tak nějak si to snažila užít anebo jsem si tam opravdu zvykla. V tom případě jsem teda odjela v bodu zlomu a už si budu pamatovat, že po 2 měsících se to láme a člověk si asi zvykne na (téměř) vše. Ten poslední měsíc mi práce šla od ruky, už jsem byla starej mazák, dostala managerskej kod k systému a tak. Skamarádila jsem se se sous chefem K. (velká chyba pro mojí linii!) chodili jsme na kafe, na vycházky po Oxfordu, na pivo a hráli scrabble. Negativum tohohle přátelství bylo to, že po všech dezertech, čokoládách a večeřích, který mi nabídnul a na který já prostě nedokázala říct ne, jsem se vrátila do vlasti se 3kily (mrtvý) váhy navíc. Jinak se toho opravdu moc neudálo. Ono taky moc nebyl prostor, když se člověk doplácá z práce ve 12-13h odpo, jde si lehnout a v 17:30 sedne na kolo jako zombie a plahočí se zpátky. Jedinou "horkou chvilku", která vlastně ani nebyla tak horká, jsem zažila, když jsem musela jít dát oficiální výpoveď manažerovi. Byla jsem z toho dost nervozní. Přišla za ním, popsala mu svoje rozhodnutí a stanovisko (což trvalo asi tak 20 vteřin) a on na to jen "okay". To bylo vše. Takže jsem se bála celkem zbytečně. Pravděpodobně jsou v hotelích a podobnejch místech, kde pracujou hlavně cizinci, tak zvyklý na to věčný střídání, že už je jim to nějak jedno a víc řešit nepotřebujou. Upřímně manager jen luskne a do 2 dnů tam má novou holku. Pak samozřejmě po mém oznámení nastalo vysvětlování dalším spolupracovníkům, všem budu hrozně moc chybět a blablabla. Jo. Jasný. Co já jim na to mohla říct? People come, people go. That's life, innit?
Poslední večer doma proběhla rozlučková párty, co nebyla moc ani párty, jen obří přežíračka. Jelikož mi všichno donesli tak tunu čokolády a tak půl tuny jsem jí sežrala já a zbytek ostatní. To pak ani člověk nemá chuť pít. Za mě se ožral K., kterej se rozhodl ustlat si u mě v pokoji. Po 20ti minutový hádce (hádat se s opilým člověkem je celkem nekonečný a nesmyslný) se mi ho podařilo donutit, aby si zavolal taxika a vykopnout před barák. A příjemnej na mě pak rozhodně nebyl. Holt se chtěl kamarádit trochu víc, než já s nim. Ale to je prostě život.
Druhej den jsem se pomalu spakovala. Jeden obří kufr- asi tak 35 kilo, plus dvě menší tašky. Nasoukala se do taxiku a odjela na autobusový nádraží, kde se nacpala do busu a po 4 hodinách cesty vyskočila v Portsmouthu u mojí sis. Nechala jsi tam zavazadla a za 2 dny pokračovala jen tak na lehko přes Londýn do Prahy. Tady prožila svátky a za 2 dny se na mě opět těší Portsmouth. Tedy v případě, že angína dovolí. Těšíme se na další dobrodružství.
Vaše T.
Žádné komentáře:
Okomentovat