I don’t like being told what to do… unless i am naked

Já k smrti nenávidim, když mi někdo řiká, co mam dělat. A nebo co nemam dělat. V práci je to bohužel jasný, s tím se nehne. Ve škole vlastně taky. Doma se poslouchat musí. Tečka. Tedy do skončení životní fáze “dokud bydlíš pod mojí střechou…”. Já teď ale nemluvím o povinnostech typu “ať mám ten report na stole ASAP!” nebo “vyluxuj koberec a vynes koš!”. Já teď mluvím o konkretní nenávisti ke konkrétnímu nešvaru a to je kecání mi do života. To je pro mě rudej hadr. A že to lidi s oblibou dělaj. Nejen matky, otcové a další příbuzní přímí či vedlejší nebo vlastní či nevlastní, ale i přátelé, kamarádi ("my vám ty medaile přivezeme!" pardon, nikdy neodolám), pani za přepážkou v bance, chytrolín v hospodě nebo třeba opilej bezdomovec na zastávce tramvaje Národní třída.Já to fakt nesnášim. Začnu se vztekat a nadávat a řikám si: "co je komu sakra do toho?". Já přece vím, jak mám žít svůj život. Myslim, že jsem vybavená minimálně průměrnou dávkou rozumu a inteligence na to, abych věděla, co je pro mě dobrý a co ne. Chápu, že to většinou všichni zúčastněný myslej dobře a dělaj to ze strachu a z obav o můj psychický, fyzický a budoucí životní vývoj, ale mně už dávno neni 12 let, abych potřebovala nějak usměrňovat. I když zrovna našim jako ta 12 letá, nesvéprávná rozhodně připadám. To je mi jasný. A tak to bude minimálně do tý doby, než oslavím 60tiny a nebo pokud se neodstěhuju (na Mars).Ale proč s tim vlastně začínám...To, že lidi nemaj rádi, když jim někdo kecá do života, je docela běžná věc. Nikdo nemá rád, když mu jinej radí a přikazuje, co má dělat. Ale pro mě je tohle docela aktuální. Protože poslední dobou se mi to děje nějak moc často, Asi proto, že jsem v přelomový fázi, jak už se dalo pochopit z příspěvku "Please don't make me adult". Jsem ve fázi ukončování VŠ a mám za sebou tak 1/3 toho závěrečnýho, odpornýho a zbytečnýho týrání. Mám jedny státnice, ještě mě čekaj druhý, a napsat a obhájit diplomku. Samý krásný věci. A já zrovna nejsem buhvíjakej dříč a ctižádostivec. Takže tohle je pro mě skutečně mučírna. A samozřejmě jsem ve fázi rozhodování budoucnosti. Což vytěsňuju. A jelikož se mi poslední dobou podělalo, co mohlo (jak by řekla babička "ty kdyby sis koupila trpaslíka, tak ti vyroste.."), tak jsem tak trochu vypnula. Začla chodit na párty. Pila litry kapitána s colou. Chodila spát v 6 ráno a vstávala v 10 a pak znova a znova a jeden den z tejdne dospávala deficit. Chodila občas do práce lehce pod parou.Tak se s tim "kecáním mi do života", trochu nečekaně, roztrhnul pytel. Teď si někdo řekne, co ta nezodpovědná holka čekala, s timhle stylem a přístupem, dobře, že jí to někdo zatrhnul! Ted se musim trochu ospravedlnit, i přesto, že jsem to vedla trochu od desíti k pěti, jsem dostála svejm povinnostem. Chodila jsem do práce, kdy jsem měla, učila jsem se kdy jsem měla a tak dále... Takže ted se vracím k tomu, co jsem psala už víš, i když s tím spouta lidí nesouhlasila, řikala mi, tohle nedělej, je to špatně, dělej radši tamto a myslela to dobře, já prostě nejsem malá a blbá a vím, co si můžu dovolit a co ne. A zatím jsem to vždycky všechno zvládla. Tímto tedy děkuju všem strachujícím se a vzkazuju nehroťte to tak s těma nevyžádanejma radama a s tím kecáním druhejm do života, oni si nějak poraděj...
Vaše T.