Please, don't make me adult

Dobrý den. Řekněte mi něco o sobě. Co je Vašim životním cílem? Máte nějakej směr? Co v životě chcete? A kde se vidíte za 10 let?

Hm. Já asi ani nevim. Story of my life. Nevim. Žiju tak nějak součastností, neplánuju a nepřemejšlim do budoucna. Protože budoucnost mě děsí. Stejně tak ta krutá realita, kdy už na člověka čekaj ty "dospělácký" věci. Takže se to pravděpodobně snažim vytěsnit. Já asi nechci bejt dospělá. Děsí mně to, a tak nad tím nepřemejšlím. A mojí matku to vytáčí do nepříčetnosti. Nemám prej žádnej směr, žádnej cíl, žádný ambice. No, to asi nemám. Ale mám určitou představu. A ta se pravděpodobně nebude shodovat s představou mejch rodičů.

Už od mala všichni slyšíme, že se musíme dobře učit, abysme měli dobrou práci a vydělávali peníze a dokázali se o sebe postarat. Neměli bysme kouřit, pít moc alkoholu, nedejbože brát nějaký jiný srandy. Měli bysme sportovat a cvičit a jíst zeleninu a bejt zdravý. A spokojený. A tady je to pro mě klíčový slovo a zároveň kámen úrazu: SPOKOJENOST. Já chci bejt spokojená a šťastná. Kdo tvrdí, že budu spokojená se 2 vysokoškolskejma titulama, prací za 60tisíc měsíčně, manželem, 2 dětma, psem a bílým plaňkovým plotem? Kdo tvrdí, že nebudu spokojená jako bezdětná baťůžkářka, která žije ze dne na den a procestovala půlku světa? Proč nemůžu bejt spokojená jako svobodná kadeřnice s jedním dítětem v 2+kk? Spokojenost je pro mě hodně relativní pojem. Hodně subjektivní. Každej má rád jiný věci, každej má jiný názory, jak s oblibou řikám, "prostě každej je ňákej". Tak i ten "každej" bude spokojenej s jinou prací, jiným životním stylem a s jiným majetkovym zázemím. Proč bych měla koukat svrchu na člověka, co sedí za pokladnou v nějakým hypermarketu? Když je mu tak dobře a stačí mu to, tak proč ne? Určitě velká většina rodičů chce, aby jejich dítě bylo šťastný, zdravý, spokojený a aby se mu dařilo. Všichni chtějí mít doma právníky, doktory, politiky, prezidenty. Ale nikdo nemůže nikomu nutit "svojí představu" štěstí a spokojenosti. A i když už se to některejm rodičům podaří, že přenesou na dítě tu svojí ideu, tak pak člověk dělá celej život něco, co sám nechtěl, co ho nebaví a je tak nějak nešťastnej. Časem si asi zvykne, protože zvyknout se dá skoro na všechno, ale pak z něj bude robot, co pracuje, aby měl na chleba. Jo, to asi trochu přehánim. Ale nějak takhle si to představuju. Samozřejmě, že nejsem tak naivní, abych věřila, že každej musí dělat to, co ho 100% naplňuje a baví a že v pondělí ráno už nemůže dospat s tím, jak se těší na další pracovní tejden. To rozhodně ne. Ale dělat něco s odporem je taky "na prd". Samozřejmě, že občas člověk nemá na výběr, aby se uživil a postaral o sebe a svoje rodiny. Ale to už je jinej příběh. Teď mluvím o svobodný volbě povolání v závislosti na schopnostech a vzdělání.
Takže když to shrnu do nějakýho závěru. Tak nějak jsem přišla na to, kde se bere ta moje NEpředstava o budoucnosti. Mám strach ze špatnejch rozhodnutí. Mám strach, že dopadnu jako ten robot, co vydělává na chleba. Že se unáhlim a "upíchnu" v něčem, co dělat vlastně nechci, ale momentálně se mi to nabídlo. A budu trávit dny myšlenkama, na to, "co by kdyby" a co kdybych tenkrát vlastně nešla dělat tohle a tamto, ale odjela do tý Ameriky, Anglie, Austrálie a tak dále dle abecedního řazení. Tím pádem to svoje rozhodnutí odsouvám na neurčito....

Vaše T.