Pořád žiju. I když ani nevim. Můj život se tu slil do jedný obrovitánský rutiny. Škola, fitko, úkoly, jídlo, film, seriál, kniha, procházka. A znova. A znova. A znova. Víkendy trávim se sis, což je největší pozitivum tady. Minulej víkend jsem nakupovaly, pak jsme šly na kafe, pak dělaly sushi. Tenhle víkend jsme jely na výlet do Bournemouthu. Víkendy jsou fajn, pokud mám plán. Jinak je to taky dost ubíjející. Ničemu nepomáhá, že tu jsem sama, A jak tu jsem sama, tak moc přemejšlím. To už vůbec nepomáhá. Já nevím, jak to maj jiný lidi, ale já mám takovou tendenci k "overthinking", neznám příhodnější výraz, než tohle anglický slovíčko. Všechno moc přepřemejšlim. V hlavě se mi odvíjej různý druhy scénářů. Co budu dělat, až přijedu? Až se budu muset chovat jako "dospělák". Najít si práci, chci nějaký bydlení atd. Prostě realita. Vrátit se nohama na zem, po týhle "dovolený" asi nebude lehký. Trošku mě to děsí. A špatně tu spim. Možná je to timhle mym přemejšlením. Další věci, na co hodně myslim, jsou moje plány do budoucna. Já chtěla takovejch věcí. Cestovat. Australie, Zéland, Bali, Thajsko, Karibik, Arábie... Kde na tohle jako obyčejnej smrtelník seberu peníze? A čas! Hlavně čas. Normální člověk musí chodit do práce. A taky já už přece nejsem čerstvá dvacítka, co má plno před sebou. Neřikám, že jsem stará, ale přece v mým věku už musí člověk přehodnocovat. Chci mít nějaký svoje hnízdo? Dobrou práci? Přítele? Manžela? Rodinu? A do kdy bych to měla asi jako stihnout, abych se nevymykala "standardům", který nastavila společnost.. moje máma...moje babička...? A co když tohle vlastně ani nechci? Neni teda lepší vzít bágl a jet na ty místa, co tak toužím vidět? Ale co když se jednou zastavím, ohlídnu se a řeknu si, ježiš dyť já vlastně nic nemám, jen spoustu vzpomínek...
A další věc, mám pocit, že až přijedu, tak mi nikdo nedá práci v mým oboru, protože jsem skoro rok ze školy, asi si nic nepamatuju, a budu hroznej právník, nic nevim a pokud mě doopravdy někdo zaměstná, tak budu jen sedět v kaceláři a koukat z okna a modlit se, ať nikdo nezjistí, že já vlastně netuším, co dělám. Dobře. To už asi přehánim, ale tak nějak se to blíží tomu, co cejtim.
Vikki mi řiká, že jsem "worrier". A jo. Má pravdu. Pozor nezaměňovat s "warrior", ačkoliv to zní dost podobně, význam je na hony vzdálenej a bojovník ja teda nejsem. Ale měla bych bejt. Nedávno jsem si s ní povídala o mejch rodičích. Vztah mám s našima celkem fajn. Na takový tý normální úrovni. Ale když se člověk podívá hloubš.. Vždycky jsem měla ve svejch rodičích neskutečný finanční zázemí a podporu, to bych si nedovolila jim upřít. Ale jinak, co se týká těch citů a empatií, tak ani nevím. Táta je psí čumák, moc se mnou nekomunikuje a pokud mi chce něco sdělit, tak k tomu používá svýho tlumočníka- mámu. Když se se mnou loučil na letišti (podotýkám, že mě neměl vidět min 4 měsíce), tak mě poplácal po rameni. A máma. To je taky kapitola. Mamka neni zlej člověk, ale má hrozně maloměšťáckej způsob myšlení. Přehodnocuje lidi na peníze, výhody, zisk. Co z koho vytřískat. A od malička mi urputně vštipovala do hlavy, že se o nic nestarám, že nemám o nic zájem, nemám cíle, ambice, nic v životě nedokážu. A jelikož já jsem od přírody paličatá, moje odpověď (jen abych jí trošku hnula žlučí) byla, že nic v životě dokázat ani nechci. To měla rudo před očima. Ale nikdy jsem si tohle neuvědomila až když jsem to tý Vikki řekla nahlas. A když jsem to řekla nahlas, tak to znělo vážně hrozně. Tak hrozně, až se mi chtělo brečet. A Vikki jen, že už se nediví, že jsem worrier, že se asi snažím mámě něco dokázat. Možná, že jo. Ale začínám si uvědomovat, že já celej život dělám jen to, co chtěli moji rodiče. 90% věcí, co jsem ve svým životě dělala, bylo pro ně a kvůli nim. A když jsem pak přišla s tím, že chci dělat mediální studia a nebo že chci odjet do Anglie, tak to bylo všechno naprosto zbytečný a ztráta času. Ve finále jsem si prosadila svojí, ale co myslíte.. Samozřejmě, že to mám v hlavě a pořád myslím na to, jestli to teda ta ztráta času vážně nebyla? A jak nad tím přemejšlím, tak si řikám, že je to prostě začarovanej kruh. A jediná možnost, jak se z tohohle "kolečka" vymanit je najít si práci, konečně si vydobít tu vlastní "nezávislost" a odstěhovat se.
Najednou mi všechno dává smysl. Proč si nepřipadám dost dobrá. Proč si nepřipadám dostatečně schopná, proč si nepřipadám, že něco umím, že mi něco jde, že mám na něco talent. Nepřipadám si dostatečně krásná, nepřipadám si dostatečně hubená. Protože mi nikdo nikdy asi nedal pocit, že dobrá jsem. Nebo jsem moc velká fňukna? Tohle všechno začíná a končí v hlavě. A já se rozhodla, že to končí. Možná ne naráz, ale rozhodně pozvolna to končit bude. Chci bejt spokojená sama se sebou a svým životem a tím, jakým způsobem ho žiju. Přeci jen už nejsem čerstvá dvacítka.
Vaše T.
PS.: Já už se vlastně ani nedivim, že tu blbě spim. Dala bych si panáka. Alkohol jsem neměla ani nepamatuju. To by se mi hned chrnělo jedna báseň.
5 weeks down. 4 more to go.
Žádné komentáře:
Okomentovat