Tak opět nadešel čas mého oblíbeného shrnutí. Na to, jak se prvních pár týdnů táhlo jako smrad (omlouvám se za ten výraz, ale jinej nemám), tak ty poslední 3 týdny utekly hrozně rychle. Mám před sebou už jen 4 a půl dne. A v sobě smíšený pocity. Hrozně moc se těším na ty "moje". Na moje holky a kluky. Na piva s nima a tak dále. Upřímně moji rodičové mi absolutně nechyběj (sorry not sorry). Nejvíc se netěším, resp. mě to doslova děsí, na tu realitu, co mě čeká. Najít si tu práci, bejt dospělák a opět bydlet s rodičema, to bude po 6 měsících svobody peklo. Už uplně slyšim ty citový výlevy, nevyžádaný rady a přednášky o životě a tak dále. Achjo. Další důvod, proč mám smíšený pocity a na jednu stranu se mi odsud nechce je moje sis. Co jsem tady, tak spolu trávíme času jak nikdy a náš vztah se změnil. Bude mi chybět nemít ji nablízku. Byla tady mojí oporou a v podstatě mi přišlo, že ona byla ta starší, co mě měla na starost. Jen doufám, že to celý zase nevyprchá. To by mě mrzelo. No a last but not least je to, že mi bude chybět angličtina. Pořád to neni perfektní a asi už ani nebude.. (teda pokud tady nezůstanu do smrti, a to zas děkuju pěkně.. :))) ale baví mě to a bojím se, že zase začnu zapomínat. Všechno má svoje pro a proti. A jak se mi tu ze začátku nelíbilo, tak stejně jako s Oxfordem, opět jsem ráda, že jsem tu byla. Další z mnoha zkušeností. Poznala jsem opět nový lidi, místa, vyzkoušela různý aktivity (jako třeba beer pong), mám pár historek k dobru, takže se nebojím, že by nebylo na co vzpomínat.
Přes týden jsou moje dny pořád více méně rutinní. Škola, občas fitko, nějaký to kafe, domů, úkoly a tak. Pátky a víkendy nějakej ten pub, party, kafe, výlety se sis. Byla jsme v Brigtonu, Bournemouthu, Chichesteru a v Londýně (už asi jako po třetí tenhle rok, pff, nuda co?)Mimochodem v Londýně jsem byla na koncertě The Weeknda a bylo to SICK. Nezapomenutelná párty a show. Takže děkuju mojí malý ségře za zprostředkování tohhle zážitku. Hrál jak nový pecky ze Starboye, tak i starý z BBM a Kiss Landu. Hodina a 40 minut v kuse bez přestávky byl fakt výkon. Paráda, bomba, úžasný. Stálo to za to.
Navíc mám pocit, že všechno, co se mi událo se událo v posledních pár dnech. Asi jsem si začla zvykat a přestala se obávat, každopádně jsem si to začla užívat pozdě, jako vždycky. Jak pro mě typické.
Ale mám tu jednu zajímavou historku pro pobavení. To si takhle každej den kráčím do školy a všimla jsem si, že se potkávám s tím samým klukem. Nejdřív jsem tomu moc nevěnovala pozornost, ale když už jsme se míjeli asi po pátý v ten stejnej čas na tom stejným místě, tak jse si řikala, že to je nějaký divný. Osud? :))) No a tak to šlo dál a dál, kluk mě vždycky hypnotizoval a usmíval se. Včera (když jsme se potkali asi po sedmý) mi popřál dobrý ráno a dneska mě zastavil a začal se ptát jak se mám, co dělám, odkud jsem a tak dále... No a pak přišla ta klíčová otázka, jestli mu dám číslo... I přesto, že byl docela milej, ale rozhodně ne můj typ (Turek..), tak jsem ho musela odmítnout se slovy, že v neděli odlítám a už se never ever nevrátim, takže tu asi neni žádnej smysl. Kluk se tvářil docela smutně a rychle zmiznul. Jsem zvědavá na zejtra. Každopádně má u mě plusový body za odvahu a navíc mě teda celkem vyšokoval a překvapil, myslim, že tohle se mi asi ještě nestalo, aby mě na ulici zastavil někdo a řekl i o číslo. Docela to člověka potěší. Jen doufám, že to myslel tak nějak upřímně a ne, že si mě chtěl zavřít do sklepa a už nikdy nepustit. Ale já jsem možná tak trochu cynik, skeptik, realista.
Mějte se hezky a už brzo!
Vaše T.
Žádné komentáře:
Okomentovat